S nadhledem o bytí, čase a národním osudu
Mazel je v případě nalezence Mikuláše, protagonisty nového románu Jiřího Kratochvila Herec (nakladatelství Druhé město), něco jako nomen omen naruby, neboť tento asi pětačtyřicetiletý muž se nikdy nemazlil s nikým a ničím. Stále znovu se o tom přesvědčujeme, když ho opakovaně zastihujeme v otčímově garsoniéře, kde na začátku 90. let likviduje skromnou pozůstalost.
Navršené odpadkové pytle jako by byly smutečními hosty, před nimiž Mikuláš vede s otčímem imaginární rozhovor, ve kterém se s mrazivou věcností a s jiskřivě inteligentními, místy pobavenými soudy pokouší rekonstruovat svůj dosavadní život a osvětlit některé nejasné body. A také vysvětlit otčímovi i čtenáři, v čem spočívá jedinečnost jeho hereckého talentu.
Román je převážně vyprávěn v ich-formě, ale nikoliv proto, abychom pronikali stále hloub do Mikulášova nitra; on totiž žádné nemá. Je jednou z galerie transparentních literárních postav, jejichž líčení nesměřuje dovnitř, nýbrž ven - mají zrcadlit (někdy s trefným pokřivením) lidi a svět kolem sebe. Nejlépe tak vycházejí ty pasáže textu, kde jde o postižení určitého charakterového typu, nejednou jízlivě zkarikovaného, zvláště když jde o kariéristy a horlivé sluhy starého režimu či dravce, čile lovící příležitosti v režimu novém. Horší je to tehdy, když je zapotřebí poněkud jemnějšího portrétního umění, jako třeba v případě Mikulášovy nevlastní matky (říká jí zásadně macecha), a především otčíma - zjevně komplikovaných bytostí s dramatickým osudem a zvláštním významem pro hrdinu. Chybí-li ovšem duše Mikulášovi, jen těžko může být zprostředkovatelem průhledů do duší druhých. A tak při všech svých charakteristikách bez výjimky jen hladce a efektně klouže po povrchu a odsouvá postavy do sféry značně nevýrazných nebo triviálně bizarních figurek.
Román se však zdaleka nesoustřeďuje pouze na charaktery, velká pozornost je věnována české společenské realitě, a to v širokém časovém záběru, pokrývajícím zhruba druhou polovinu 20. století. Je to epocha stejně dlouhá jako Mikulášův život. A on, herec se schopností převtělit se dokonale do kohokoli, se často ocitá v centru dění, které má sílu výmluvně svědčit o všestranném marasmu, jakému tato země podléhala za vlády komunismu a jehož následky se obludně vynořují i v polistopadovém vývoji. Kratochvil jako by při psaní myslel na to, co v jednu chvíli pronese Mikuláš: že "historky z padesátých let jsou dnes každýmu putna". Proto se vyhýbá všemu tradičnímu a chce své líčení ozvláštnit působivým mísením prvků fantazie, fantasknosti a absurdity. Důmyslně pracuje s napětím, jehož odhalení je rafinovaně oddalováno různými technikami a rovněž vstupy dalšího vypravěče, který si proti Mikulášovi prosazuje svá témata a úvahy.
Stavba prózy přitahuje čtenáře svou variabilností a neustálou proměnlivostí. Výstižné glosy, výmluvné situace, kondenzovaně zachycené lidské osudy či životní kariéry jsou ponejvíce stmelovány jen distancovaným pohledem, který hýří oslnivou ironií a sarkasmem. Kratochvil se opět představuje jako autor, který brilantně ovládá hru s rozmanitými narativními prostředky a těší ho intelektuální spekulace, jež tady navíc nejednou míří k podstatným sdělením a poodhalují závažné pravdy o nedávných dějinách i současnosti tohoto národa. Jenže nástroje, byť je s nimi sebedokonaleji zacházeno, mohou někdy zradit svého uživatele. Jak jinak si lze vysvětlit, že román nakonec působí jako bezchybný a atraktivní konstrukt, který však postrádá tragiku a palčivost dějů, o nichž vypovídá?
Tyto kategorie lehce provívají pouze onou linií románu, jež s chmurným zaujetím sleduje úpadek skvělé úrovně českého hodinářského řemesla po roce 1948, řemesla, kterému zasvětil život Mikulášův otčím, poslední výhonek slavného hodinářského rodu. Tak se do díla dostává mohutné téma času, jeho plynutí a lidské touhy spoutat ho měřením. Všichni chtějí čas ovládnout, nejen hodináři, každá z postav románu si pošetile přeje stát se alespoň na chvíli jeho pánem; a k témuž směřuje každá společnost. Ale nevybízí nás autor v samém závěru knihy, když cituje z Heideggerových myšlenek o bytí, vlastně k úvaze, zda se naplnění pravé podstaty člověka neuskutečňuje zcela mimo tuto dimenzi?
