Křehký Oberon v továrně na sny
Divadlo Na Vinohradech přitahuje diváky především kvalitou svého hereckého souboru. Některé zdejší inscenace ji ale nedokáží plně využít. To se ovšem netýká veselohry Kena Ludwiga Shakespeare v Hollywoodu, jejíž premiéra proběhla v závěru uplynulé sezony.
Naopak: tvůrčí tým v čele s hostující režisérkou Janou Kališovou dokázal vybrousit průměrnou bulvární komedii tak, že divák místo poněkud těžkopádných peripetií, odvíjejících se okolo vpádu Oberona a Puka do Hollywoodu 30. let, vnímá spíš jiskření, jež vzniká střetem křehkého poetického světa Snu noci svatojánské s pozlátkem a pragmatismem filmového byznysu. Příběh vychází z historického faktu: vynikající divadelní režisér Max Reinhardt emigroval po nástupu fašismu z Německa do USA a pro Warner Brothers natočil svůj první a jediný hraný film - právě tuto Shakespearovu pohádku.
Herci, vedeni Janou Kališovou, dokázali výrazně odlišit, co Ludwigův text nabízí spíše jen bezděčně a náznakem: rozdíly mezi různými stupni toho, co by se dalo nazvat "opravdovostí života a umění". Andrea Elsnerová v působivé zkratce črtá mělkost netalentované hollywoodské hvězdičky Lidie Lansingové, kvůli níž ovšem její milenec, neustále kalkulující producent Jack Warner (s robustní vitalitou ztělesněný Martinem Zahálkou), přijme proti svému přesvědčení Reinhardtův shakespearovský projekt, a to jen aby jí umožnil zaskvět se v "uměleckém kuse". Pavel Rímský dal tomuto německému režisérovi zarputilost umělce, který jde za svou vizí a překážky zdolává vůlí i lstí. Obdobnou opravdovost dokázala své talentované herečce Olivii Darnellové vdechnout - samozřejmě v křehčí variantě - Vendula Křížová. Do zdařilých nadnesených karikatur vyšrafovali své figury Barbora Munzarová v roli bulvární novinářky Parsonové a vynikající Václav Vydra, který svého cenzora Hayse bohatě charakterizuje - od polohy rigidního trouby až po tragikomického kafkovského ouřadu.
Nejlepší výkon ovšem odvádí Viktor Preiss: jeho Oberon má v sobě moudrost, nadhled a charisma pohádkového hrdiny, jenž jako by představoval jemnost, hloubku a nesmrtelnost autentického umění. Střetům mezi těmito kvalitativně různými úrovněmi bytí dodává na sugesci hudba Daniela Fikejze i kostýmy Jana Růžičky, pojaté v blýskavém stylu art deco, a scéna Miloně Kališe.
