Vyšel unikátní soubor rozhlasových her
Historickým činem, v kontextu české kultury zcela bezprecedentním, je komentované vydání výboru z rozhlasových textů Jaromíra Ptáčka (1925 - 2003). Vydaly jej společně Větrné mlýny a Divadelní ústav pod názvem Nepromlčené případy Jaromíra Ptáčka.
Jistě, na prstech jedné ruky bychom spočítali knižní výbory z tvorby pro rozhlas jiných českých autorů (např. Aškenazy, Legátová, Uhde), ale nikdy nešlo o publikaci srovnatelných parametrů. Byly to pracovní texty agentury Dilia, sborníky textů určených i pro jiná média, sborníky několika autorů, samizdaty, a hlavně: nikdy nešlo o skutečně vědecké, všemi odbornými náležitostmi vybavené dílo, s několika důkladnými komentáři - především od profesora Ústavu slovanské filologie mnichovské univerzity Heinricha Kunstmanna a editora knihy Viléma Faltýnka, který svazek doplnil i vyčerpávajícím editorským výkladem. Součástí publikace jsou také soupisy autorovy bibliografie, realizací, ba dokonce i výběrová literatura k tématu.
Čtrnáct vybraných textů (Neskromný dotazník, Dívej se k černému nebi, Před prahem ticha, Šnek na visuté hrazdě, Kladení do hrobu, Pláč pro pana Jeremiáše, A kdo by chtěl opustit město babylónské, Můj bratr Job, Pravděpodobná zpráva o konci země, Muzikanti noci, Téma číslo jedna, Co se stalo, nemůže se odestát, Bez názvu, Nesny) je ohraničeno lety 1963 - 1994. Jejich autenticita je přiznaně ne vždy spolehlivá, ale na to jsme si už dávno zvykli. Chápeme-li literaturu jako slovesnost v nejširším slova smyslu, tedy zapsaná verbální díla určená k jakémukoli způsobu vnímání a interpretace (nejenom individuálnímu, singulárnímu čtení), víme, že zde většinou platí teorie "non finito" a že to, co dnes pro divadlo a elektronická média tvoří klasický "dramaturgický poklad", nemusí mít mnoho společného nejenom s provopisem ("prvním originálem"), ale ani s "poslední rukou". Od antiky přes renesanci a baroko až nejméně do 19. století.
U textů Jaromíra Ptáčka to platí ještě o poznání intenzivněji, a to hned ze dvou důvodů. Především je známo, že během natáčení nepřestával jako autor tvořit, takže mezi prvopisem a přepisem zvukového záznamu mohou být značné rozdíly. Za druhé pak opravdu nepsal "literaturu", ale texty pro fonografickou interpretaci, takže s laickým čtenářem zřejmě příliš nepočítal. Na první pohled, ať už otevřeme knihu kdekoli, si povšimneme téměř absence režijních poznámek. Daleko nejčastější je jediné slovo, psané ovšem verzálkami: TICHO. Čtenář neznalý důvěrně tvůrčí rozhlasové (fonografické) praxe si často nemůže nad pouhým textem udělat dostatečnou představu. Považoval-li O. Zich neprávem drama (jakožto text) za nesvéprávné, neplnohodnotné dílo, v případě Ptáčkových textů by byl pravdě mnohem blíž. Tím je nijak nesnižuji, naopak vyzdvihuji jejich dvě základní konstanty: všestrannou experimentálnost (nejenom literární) a úžasný "tah" za fonografickým specifikem. Zjevně zcela záměrný, vždyť jinak by byl J. Ptáček jistě schopen psát i "standardní literaturu", určenou médiu knihy.
K jinak vzornému vypravení knihy mám dvě technické námitky: už během prvního čtení začaly ze svazku hromadně vypadávat listy - technologie vazby je nekvalitní; ve Faltýnkově vynikající studii, počínaje stranou 309 až na stranu 326, s únavnou frekvencí chybí mezery mezi slovy (cca pětkrát na stránce), nejčastěji po tučně psaném názvu nějakého díla. To není otázka korektorské pozornosti; ten obtah prostě ani v jedné z vydavatelských institucí zřejmě nikdo nečetl.
