Votom je voničem
"Natočili jsme kilotuny jedovaté antihudby (něco na desce zbylo) a teprve loni na jaře se začalo dařit s děláním věcí, které se dají poslouchat..." sděluje v rámci propagačního textu k nové desce But Radek Pastrňák. Jakoby tím potřeboval ospravedlnit dlouhou dobu (na poměry domácího hudebního byznysu), kterou fanoušci butofilové museli čekat - poslední album, vydařená koncepční parodie Normale, vyšlo v roce 2002. Čtyři roky není tak málo na to, aby se nestihla nahrát deska patřičně vyzrálá a neuspěchaná. A přesto, Votom je tak nějak "voničem".
Ten pocit se dostaví minimálně ve chvíli, kdy si po sobě pustíte popořadě všechna minulá alba. S přijetím současného Pastrňákova výraziva Buty nikdy příliš o něčem nebyly. Co na nich mohlo kdy být sympatické, byla schopnost z onoho "nic" udělat ctnost. Dát volný průchod banalitám a rozvést je až k hranici posluchačovy trpělivosti, podtrhávat a seskupovat absurdity všedního dne, svižně a s lehkostí se nořit do pocitů melancholie. Díky tomu všemu stálo za to Buty poslouchat a chodit na jejich koncerty. I v samotné hudbě býval nadhled nad klišé všech žánrů a odrůd, důrazně shazovaný muzikantskou ekvilibristikou, postavenou jasně především na jazzových základech.
Nová deska But však nudí. Proklatě nudí. A to je pro kapelu postavenou na výše zmiňovaných pilířích bezmála tragédie. Písně budí dojem narychlo spíchnutých, tu méně tu více důsledně provedených, někdy spíše rozvleklých vtípků, postrádají svěžest, chybí koncept, který by album spojoval (zlatá epizoda Normale). Více než citelná je nachmelená únava, otrávenost a rutina muzikantů při skládání i nahrávání. Pár zbylých záchvěvů butovské poetiky, připomínajících nejvíce doby Jízdy a Pppooommmaaallluuu (singlová Kočka), se tu sice objeví, ale takové momenty jsou obklopené tunami odpadků a odfláknutých nedodělků.
Říká se, že dlouhodobé nadužívání alkoholu ničí v lidech odpovědnost, potažmo schopnost nadhledu nad sebou samými. Těm, kdo čtou noviny a chodí na koncerty But, není jistě zatěžko jejich zápolení s démonem alkoholem potvrdit. Jestli půjde veškerá poetika, na které dříve jedna z nejsympatičtějších kapel domácího popu stavěla, ke dnu podobným tempem, jaké zažila během posledních čtyř let, je na pováženou, má-li vůbec smysl další desky vydávat. Vo tom jen naplňovat dlouhodobé smlouvy s vydavatelem to určitě není.
