Slavný buřič se vrací
Po dvou letech se na obrazovky vrací cyklus filmů Stanleyho Kubricka: zahajuje jej umělcův portrét nazvaný Stanley Kubrick - život s filmem. Kdo jeho filmy ještě neviděl, má nyní poslední příležitost. I když musím připustit, že právě v Kubrickově případě obrazovka zprostředkuje jen pouhý odlesk majestátnosti, jaká by nás ohromila v kvalitně vybaveném kině.
Kubrick totiž vytvářel složitě koncipované příběhy, utkané z výtvarné i kompoziční jedinečnosti obrazu, umně propojoval hudební doprovod s (někdy stylizovaným) pohybem postav a promyšlenou střihovou skladbou. Přiznávám, že například Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji, Beethovenovu Devátou nebo předehru k Rossiniho Strace zlodějce mám jednou provždy spojené právě s úchvatnými Kubrickovými výjevy.
Na Kubrickových příbězích mě totiž fascinuje, že se sice liší náměty i zpracováním, ale přitom je sjednocuje maximální péče o výsledné vyznění. Ačkoli každý Kubrickův titul vyvolal celosvětový zájem, režisér se nikdy neuchýlil k opakování jednou osvědčených postupů, vždy razil nové, rád zápolil s dosud nevyzkoušeným materiálem. Zvládal jak téměř anonymní tváře, tak přítomnost slavných hvězd (Malcolm McDowell, Jack Nicholson, Tom Cruise), které pod jeho vedením dospívaly ke strhujícím výkonům.
Přehlídka Kubrickových filmů nabídne průhledy do budoucna i do minulosti, spatříme sci-fi, kostýmní epos, válečné drama, horor. Výpovědi často směřují k podobenství, leckdy značně chmurnému, atraktivní žánrové zakotvení mnohdy slouží jen k tomu, aby poodhalilo nadčasově platná nutkání lidské duše, která často vedou k ničivým důsledkům. Kubricka totiž nejvíce zajímá mechanismus lidské (sebe)destrukce, jen zpřítomňované v nejrůznějších kulisách. Kromě Vesmírné odyseje, kterou proměnil v oslavu lidských možností, jakkoli ohrožených umělou inteligencí, uvidíme znepokojivé průhledy do světa, kde vítězí zlo v rozličných podobách.
Asi nejpověstnější - a také nejspornější - výpověď Kubrick zformuloval v Mechanickém pomeranči, chmurné vizi (tehdy) nedaleké budoucnosti. Fascinujícím, ale současně děsivým hrdinou filmu je Alex, jenž pro vlastní potěšení, jakoby hravě a v rytmu klasických skladeb, páchá hrůzné násilnosti. Jenže i převýchova k "absolutnímu dobru" je stejně děsivá a bezvýchodná, protože člověka zbavuje volby. Vyznění maří každou naději: buď násilí pácháme, nebo se naopak stáváme jeho obětí, připraveni se při nejbližší příležitosti pomstít.
