Do Santiaga de Compostela poeticky i na vlastní kůži
Roztodivné světélkující bytosti zabydlují prostor vyšehradské louky a diváci se za nimi během představení Cesta do Compostely chtivě otáčejí. Večerní produkce tohoto titulu jsou páteří letošního ročníku festivalu Vyšehrátky. Za houstnoucího šera se kolem diváků rozehrává příběh od galicijského autora Roberta Vidala Bolana o dvou zvláštních poutnících mířících do Santiaga de Compostela.
On je starý vandrák a "profesionální poutník" (chodí na svaté místo za jiné) a ona je prostitutka, která si ho najala jako průvodce. Sama míří do Compostely jen proto, aby dostihla svého "rytíře na bílém koni", chiméru zcela nereálnou. Z vysněného kavalíra se nakonec vyklube darebák: prostě jen klient, který nezaplatil. Cestou se oba poutníci sbližují a setkávají se s podivnými figurkami, vyšinutými blázny, podvodníky a šmelináři, kteří chtějí na poutnících "něco trhnout". Autor Bolano se ve své hře pokusil pouť do Santiaga demytizovat. Jen jeden z poutníků totiž cestuje z čistým úmyslem.
Přisprostlé ovzduší, které na začátku inscenace nastíní odrbaní obchodníčci nabízející publiku použité kapesníčky, pesary a šťourátka do uší, posléze podpoří Alena Štréblová, hrající až nepřirozeně hrubou prostitutku, a Václav Helšus jako nechutný opilý houmlesák. Ani další podvodníčci, tuláci a blázni příliš duchovní atmosféry nepřidají.
Posléze se však atmosféra začne lámat. Děj se od osvětlených lávek přesouvá do setmělého okolí, kde osvětlené pražské panorama vykouzlí působivé pozadí. Pohádkově bíle oděná "průvodkyně poutí" (Veduna Štíchová) probleskuje modrými světýlky, mizí mezi stromy a hudebně doprovází celou produkci. Naši poutníci nakonec dosáhnou svého cíle. Divák si náhle uvědomí, že přisprostlý ráz putování je pryč a s ním i vachrlatý příběh. Vyvrcholení se odehrává v symbolické, poetické rovině, do níž inscenace postupně a velmi nenápadně přechází.
Ač inscenace nese podtitul "Příběh lidí, kteří ještě chodili pěšky", o samotném putování se toho mnoho nedozvíme. Nemůžu si tedy odpustit vlastní zkušenost, kterou jsem získala loni na cestě do Santiaga de Compostela. Ušla jsem sice pouze "trapných" sto kilometrů, ale pro obrázek o způsobu cestování to stačilo.
Poutníky ženou po několikasetkilometrových stezkách různé motivy a je pravda, že ne vždy je to vroucí víra. Pohled na přeplněnou stezku připomíná spíš sportovní událost. Mě samotnou dovála na poutnickou stezku náhoda (v mnou vybraném regionu byly silné požáry). Byla jsem ve městě Asturga a zde každý, kdo má batoh, je automaticky považován za poutníka. Nějaká babička mě bez ptaní nasměrovala na ubytovnu - tzv. albergue, kterých je po cestě spousta. A tak jsem se stala poutnicí.
Do Santiaga se chodí nalehko. Většinou jen se spacákem a malou lahví na pití; ti zhýčkanější mají karimatku. Najíst se dá v "albergue", takže putující opravdu nic netíží. Hodně poutníků vlastní baterku; vychází se totiž časně ráno, většinou ještě za tmy a značné zimy. Slunce kulminuje po jedné hodině, kdy se cesta bez kouska stínu promění v nesnesitelnou výheň. Poutníci však upalují neskutečnou rychlostí, bez odpočinku a téměř bez vody. Důvod je jednoduchý: přibližně v pět hodin odpoledne musejí být v cíli, neboť se všechny ubytovny začnou zaplňovat a poutníci bez stanu a dalšího vybavení jsou na nich zcela závislí. Kolem sedmé hodiny večer (kdy už se dá zase pohodlně putovat) už naplněné "albergues" pomalu usínají. Časně ráno může začít kolotoč nanovo.
Samotné Santiago de Compostela je velkým zážitkem, ať už zde hledáte cokoliv. Katedrála je plná upocených, odřených, unavených, ale šťastných poutníků. Ke hrobu apoštola Jakuba se vine dlouhá, ale stále se pomalu pohybující fronta. Všude jsou davy brebentících lidí, mezi nimiž se však pěší poutníci ztrácejí jako kapka v moři. Do Santiaga je cesta velmi dlouhá a kdo ji chce podniknout alespoň symbolicky, může se večer vypravit na pražský Vyšehrad.
