Silné, kruté a antiestetické experimenty
Společným jmenovatelem tří inscenací, o nichž bude řeč a které spatřily světlo světa koncem uplynulé sezony, je nejen scénický experiment, ale také jméno režiséra, který se na všech podílel - Jan Nebeský. Odehrály se na dvou scénách - v Divadle Na zábradlí, jež patří k předvoji českého divadla už téměř celé půlstoletí, a v Divadle Komedie. To osobitě a po mém soudu úspěšně už po čtyři sezony provozuje Pražské komorní divadlo, jemuž se tu podařilo vytvořit jednu z nejprogresivnějších profesionálních scén současnosti. "Komedie" dnes do českého divadelního poklidu vnáší texty nemilosrdné, mnohdy na první pohled nehratelné, a přesto zajímavě pracující s kvalitou jazyka a jemnou hrou významů. Hry, které vydávají svědectví o kruté nedostatečnosti naší lidskosti, a tedy o hloubce dramatu bytí ve společnosti. Sedí se tu sice v pohodlných plyšových křeslech, ale hraje se nepohodlné, antiestetické a silné divadlo.
Kontroverzní inscenací, kolem níž se rozpoutala polemika mezi divadelními kritiky, se stala hra Lenky Lagronové Etty Hilesum v Divadle Na zábradlí v režijním zpracování J. Nebeského. Hned na počátku šokuje tím, že skupinku Židů, přežívajících za války v Holandsku těžkou dobu čekání na transport do koncentráku, pojal značně groteskně a odpudivě - i ženy tu (kromě Etty - Lucie Trmíkové, která vlivem tíživé situace začíná věřit v Boha) mají směšné pejzy, Doktor, podivínský cholerik a trochu rasista naruby, je odporně tlustý (Miloš Mejzlík), psycholog Jul (Alois Švehlík) sice Etty chrání a spí s ní, ale dává jí otevřeně najevo, že miluje jinou ženu, kamarádka a trochu služka Liesl (Magdalena Sidonová) je shánčlivou myškou, která se chce zachránit šitím německých vojenských uniforem. Podivínství každého z nich je vypjatou situací ještě zesíleno, skutečně vypadají téměř jako karikatury Židů z pera nacistických propagandistů. Je obtížné nevzít to tak, divák si prožije nejen děs z toho, že jde o antisemitismus, ale i vlastní odpor k nechutnosti postav, než mu pomalu "naběhne" pocit, že by nejspíš sám takovou situaci nezvládl elegantněji. Hrůzu čekání na "konečné řešení" nelze prožít nepoznamenán. Jinou věcí je fakt, že režisér, který pracuje s obrazy a vytvářenou atmosférou, se opírá o nevyvážený text, dost silný tématem, mnohem méně formou, takže ani jeho symboly nejsou vždy přesvědčivé a přesně vyvážené. Mořská vlna za oknem, která stále užuž hrozí zničit nejen surfaře, jenž ji stále znovu sjíždí, ale i dům, v němž všichni žijí, má nepochybně vábivý vzhled jako z cestovatelského prospektu. Ettyino zapisování deníku provází až příliš silný neumětelský akcent a zdůrazňované inkoustové skvrny na rukách působí trochu jako barvotisková propaganda. Ovšem přestože inscenace nepostrádá hluchá místa, přestože s ní místy nesouhlasíme, nenechá nás lhostejnými a má i momenty zajímavé a působivé.
Také Divadlo Komedie programově uvádí hry českých autorů. "Čestné místo" poslední premiéry divadelní sezony získala nová hra Egona Tobiáše, černá groteska i crazy detektivka ve třech variacích s názvem Vyšetřování pokračuje. V hlavních rolích detektivní dvojice Brocha a Hermannové se představují přední herci Komedie Martin Finger a Lucie Trmíková. Přesto, že jde o hru s paradoxy - hlavní detektiv je slepý a mrtvoly tu ožívají - a že obsahuje sekvence herecké brilance, nemám pocit, že by se publikum na premiéře příliš bavilo. Zdá se mi, že problémem není originální poetika Jana Nebeského (pro část diváků nepřijatelná, nebo nepochopitelná), ale nedotažený text. Škoda.
V Komedii totiž zvládají i hry programově téměř nehratelné. Mám na mysli Sportštyk Elfriede Jelinekové, který spolu s inscenacemi Bash a Zmatky chovance Törlesse patří dle mého názoru k vrcholům sezony. Režiséři Dušan D. Pařízek, David Jařab a Jan Nebeský ve spolupráci s Jánem Šimkem, jenž připravil dramaturgickou i scénografickou koncepci, dokázali z proudu Jelinekové litanického textu o násilí a mužích jako jeho nositelích rafinovaně vybrat i konkretizovat zdánlivě neurčité epizody a přesně je zacílit tak, abychom z inscenace cítili pravdu o narůstajícím bezohledném sobeckém násilí ve světě, v němž žijeme. Hraje se na jakémsi provinčním fotbalovém hřišti, vybudovaném na podstatné části hlediště divadla, přičemž diváci, sedící na jevišti jako na tribunách, mají od počátku inscenátory promyšleně budovaný pocit aktivní účasti na dění. Obdivuhodný výkon odvádí zvláště Gabriela Míčová jako Elektra/Elfi, která celý "zápas" uvádí a chápavě i nekompromisně komentuje s přesnou mírou cynismu, ale i citlivosti a přecitlivělosti, ironie a sebeironie. Celek nepostrádá vervu a sugestivitu. Experiment s "třídílnou" režií v zásadě vyšel, i když právě to "rozdělení úkolů" se patrně projevilo v tom, že inscenace se vedle míst plných napětí nevyhnula ani okamžikům nadbytečných opakování a nudy.
