Po Vyšehrátkách
Do divadelní sezóny i do školního roku je potřeba vplout příjemně. I proto jsou na světě již třetím rokem Vyšehrátky, vlídný a nápaditý festival především loutkových souborů, který v prvních zářijových dnech rozžívá vyšehradský vrch. O užitečnosti, přitažlivosti a dobrém jméně Vyšehrátek svědčí vysoká návštěvnost - louky, stany a schody byly letos zhusta vyprodané.
Letošní festival obsáhl na Vyšehradě sedm různých míst, nabízejících šíři možností a genia loci, hrálo se například tradičně v podzemní Gorlici mezi původními barokními sochami, v plenéru na hradbách, a na dvorku hospody opět vyrostl stan Buchet a loutek. Právě pro Buchty a loutky byly letošní Vyšehrátky výjimečné, neboť soubor zde oslavil patnácté narozeniny, totiž "patnáct let samoty." Oslavy budou pokračovat a vyvrcholí v říjnu a listopadu, budou je provázet hromadné derniéry některých kultovních kousků (Příběh???člověka, Urbild remix, Pomsta, Gilgameš), z nichž polopouštní epos Gilgameš a meresjevovský Příběh???člověka byly na Vyšehrátkách k vidění. (Od gratulační soboty prý na forbíně zle překážela krabice s obdrženými dárky.)
Speciálně pro prostor a čas Vyšehrátek vznikl projekt Cesta do Compostely, režírovaný Jiřím Adámkem; zvláštní inscenace o chůzi za zázrakem, kterou bylo možné na prostorné louce na bastionu zhlédnout každý den. (Bohužel se představení většinou časově kryla s jinými. Bohužel některé soukromé párty potřebovaly ohňostroj.)
Nejnabitějším dnem ze všech deseti byla sobota devátého, kdy kromě spousty představení téměř celý den probíhaly tvůrčí dílny pro děti i dospělé nazvané "VašeHrátky". Dětský program byl letos štědrý - kromě dílen a odpoledních loutkových pohádek se konala velká divadelní bojovka do imaginární země Baldriánie, a byl zahájen školní rok.
Z produkce Damúzy se na festivalu objevila Láska dona Perlimplina (mimořádně působivá v koutku Gorlice), známá inscenace Filipa Jeviče Dlouhý, Široký a Bystrozraký, z Hradce přijelo DNO, z Českých Budějovic Studio dell´arte, z Hluboké Teátr Víti Marčíka, z Brna Divadlo Líšeň, byla tam i Vosto5-ka, Katedru alternativního a loutkového divadla DAMU zastoupila mimořádně zdařilá klauzurní inscenace Utrpení knížete Sternenhocha. Mnoho z odehraných inscenací nebylo na Vyšehradě poprvé.
Vyšehrátky, pořádané studiem Damúza, nabývají, zdá se, na objemu a v rámci českých divadelních událostí usedají na konkrétní a pevné místo. Soubory, které se v jejich rámci setkávají, zastupují škálu inteligentních hravých poetik, dobře ladících s festivalem na konci léta a dobře rezonujících ve vážně vlasteneckých prostorách Vyšehradu.
Dvě odpovědi režiséra Jiřího Adámka, iniciátora a dramaturga festivalu:
Jak hodnotíš letošní Vyšehrátky, v čem byly výjimečné, jaké byly pro tebe osobně?
"Jsem velice spokojený, byl to vetší úspěch než jsem čekal. Oproti loňskému ročníku jsme se dost posunuli: v propagaci, výzdobě Vyšehradu, organizaci a hlavně návštěvnosti. A co je pro mě hodně důležité, naše letošní speciality velice vyšly: původní projekt Cesta do Compostely, hraný v plenéru, byl většinou zcela vyprodaný. A 15. narozeniny Buchet a loutek doprovázelo to nejkrásnější počasí a obrovský nával diváků."
Jak bude nasměrován příští ročník, jaké nápady a inspirace průběžně přišly?
"Stalo se už zvykem, že náš nejužší tým se schází asi čtrnáct dní po ukončení festivalu na večírku-schůzi a tam shrnujeme a zapisujeme nové zkušenosti a dohadujeme základní koncepci na příští rok. Nicméně už teď je jasné, že kostru budou tvořit zajímavé, smysluplné a úspěšné jsou originální akce pro děti a původní projekty. Naopak dogmatické lpění na loutkovém zaměření pro nás ztrácí opodstatnění. Tuším, že se budeme snažit nalézt správné tvůrce pro nový originální počin, připravený přímo pro Gorlici, Slavín nebo další z početných vyšehradských specialit."
