Kunderův Janáček není pomníkem
Se jménem Leoše Janáčka jsou v Brně, kde většinu svého vzrušeného života působil, spojeny rozličné umělecké instituce i mnohé repertoárové úspěchy zdejší opery. Nedávno se jeho výbušná osobnost dostala také na činoherní prkna, když ve zrenovované Redutě uvedlo Národní divadlo Brno s žánrovým vymezením "galimatias ku poctě L.J." českou premiéru všestranného literáta, loňského pětaosmdesátníka Ludvíka Kundery Hra o Janáčkovi.
Popravdě řečeno, nejde o žhavou novinku, autor ji napsal počátkem sedmdesátých let na televizní zakázku, posléze zlikvidovanou normalizátory. Roku 1989 ji rozestudovalo amatérské Divadlo X a nedávno dostala spolu s knižním vydáním rozhlasovou podobu, nyní mírně krácenou dramaturgyní Dorou Viceníkovou. Po delší pauze byl do Brna opět přizván ostravský režisér Radovan Lipus. Zrodila se inscenace nápaditá a dynamická, ideálně zapadající do redutního prostoru a schopná zaujmout jak diváka předem poučeného, tak neinformovaného.
Ludvík Kundera (mimochodem synovec skladatelova odchovance a tajemníka), znalec a překladatel Brechta, jako by zčásti znovuoživil proslulé brněnské období horování pro "epické divadlo", k němuž přispěl coby dramatik i dramaturg. I když velmi zasvěceně využívá dokumentárních materiálů pro koláže autentických citátů, neusiluje o lineární biografické pásmo, natožpak o nějaký "výchovný koncert" (s nenadužívanou hudební složkou radil muzikolog Miloš Štědroň). Text koncipuje po diderotovsku jakožto průběžný, vzájemně inspirativní dialog v portále sedící dvojice neústupného Dramaturga (David Kaloč) a skepticky pochybovačného Dramatika (Bedřich Výtisk) o klopotném vzniku nového opusu. Hostujícím scénografům Davidu Bazikovi, Milanu Čechovi a Sylvě Zimule Hanákové postačí oproštěné prostředky na točně, aby evokovali nechronologickou mozaiku ze závěru života geniálního komponisty.
Radovan Lipus využívá autorem nabídnutého základního kompozičního principu a dále jej rozvíjí směrem k nosnému detailu, znakové zkratce a hravému humoru. Metodou kondenzace krátkých sekvencí s ostrými střihy předestírá a proplétá řadu rovin a poloh umělcovy existence: ctižádost dobýt si aspoň na stáří z "provincie" uznání konzervativních pražských kruhů, bezohlednost a naivitu v citových zvratech rodinných i mimomanželských vztahů, vyrovnání s vlastními rozporuplnými povahovými rysy. Odlehčené výjevy (například polemiky se Zdeňkem Nejedlým v podobě boxerského mače v ringu s modrými maxirukavicemi) vystřídá metaforicky mrazivé uplatnění černého klavíru, z něhož jako z rakve vystupuje ruka dcery Olgy nebo vyšlehne plamen světové války. Fragmentárnost předlohy umožňuje dodat osmdesátiminutovému nonstop večeru svižné tempo. Tomu se hravě přizpůsobí typově přesně odpovídající nervní protagonista Zdeňka Dvořáka, trojice žen v kontrastních dvojrolích (Ivana Valešová, Kateřina Holánová, Monika Dudková) i ostatní, do celku spolehlivě zapadající, leč nutně zjednodušující aktéři často reálných epizodek. I když po Pirandellovi a Piscatorovi nejde o nastudování ve zvoleném přístupu objevné nebo v konečném výsledku přelomové, sympaticky demonstruje svérázného skladatele ne v postoji holdováníhodného monumentu, nýbrž jako vítanou příležitost k jevištně vynalézavé hře o něm i na něho.
