Žáha - Kiss The Rhythm!
Políbit rytmus nestačí S líbáním jakoby se u názvů desek roztrhl pytel. Kapela Wohnout líbá na své novince dědu, Žáha rytmus. Nemá cenu tyto dvě kapely srovnávat, i když v něčem si podobné jsou. Minimálně v profesionalitě, chuti prorazit a funk-rockových pilířích tvorby. Wohnout se dali cestou stoprocentně autorskou, Žáha chce vypadat světověji, a tak se zuby nehty drží anglických textů a sklouzává k soul-funkovým klišé. Kiss The Rhythm! tak zůstává někde mezi. Na české poměry nadstandardně profesionální kus, v kontextu světovém jedna z tisíců funkových desek.
Ono je těžké něco novince Žáhy vytýkat. Je po technické stránce tak dokonalá... možná až příliš. Už na první poslech chce, velmi chce vystoupit ze škatulky nabušené klubové soul-funky partičky, co hraje hlavně pro zábavu. Zdá se, jako by Žáha chtěla víc, jít dál, jinam. Otázkou je, má-li vymyšleno kam.
O tom, že nechce stavět na dávných bluesových základech - současný zpěvák Žáhy Marek Hlavica před lety s úspěchem provozoval akustické bluesové trio Tucet - má už asi jasno. Svěží, na českou bluesovou scénu nadstandardní tuctovské texty vyměnili za velmi standardní anglické. Hudebně se z jednoho úhlu pohledu příjemně posunuli k profesionálnímu a plně elektrifikovanému výrazu, další úhel odhaluje ztrátu tolik potřebné výjimečnosti.
Kiss The Rhythm! je spíše stadionovou záležitostí, alespoň dokud si pod tímto slovním spojením budeme představovat velkoryse pojaté aranže, bezchybné výkony muzikantů a značné zpopovatění výrazu. Proč ne. Hrát blues nebo funky po klubech pro zábavu asi nejde věčně, máte-li profesionální ambice a předpoklady. Pak měl ovšem posun Žáhy nastat i v obsahu hudby. Funky a soul mají své mantinely a svým způsobem by měly (alespoň ve svých čistých podobách) zůstávat mimo hlavní proud.
Žáha naprosto nevyužila svůj potenciál skládat nadprůměrné texty - nelze se vyvarovat dojmu, že při zpívání anglických neoriginálních banalit musí SoulM (tak si Marek Hlavica nechává říkat už několik let) trpět. Je tu i potenciál výborných funkem a rockem odkojených muzikantů, doplněných profesionální dechovou sekcí. Produkují však výsledky až podezřele podobné něčemu, co už tu bylo. Jako by přibližování se ke světovému mainstreamu, vyšlému ze soulu a funku, bylo cestou vpřed.
Poslechnete-li si vedle nové desky Žáhy novinky Monkey Business, J.A.R. nebo nedejbože Prince, zjistíte, že dříve nekompromisně živelná Žáha začíná být přes veškerý technický pokrok zoufale neoriginální. Postrádá i autenticitu - jakkoli pár míst na desce dokáže strhnout (to zejména v písních podepsaných SoulM). Jinak jsou ale příliš vymydlení, navonění, bezchybní a tuctoví - takoví, jakých běhají po světě stovky.
