Nejlehčí cesta, jak udělat průměrnou desku
The Streets: The Hardest Way To make An Easy Living Stejně tak, jako může člověk být při poslechu nové desky odměněn za to, že minulost daného interpreta zná jak své boty, může být výhodou i postoj zcela nezaujatý, nezatížený historií kapely. Oba úhly pohledu mají své výhody.
Autora tohoto příspěvku, hlásícího se bez mučení k druhé skupině z výše jmenovaných, mnozí "streetsfajnšmekři" patrně zatratí. Může jen přiznat, že snahu měl, The Streets přijít na kloub chtěl. V čem tedy tkví jádro problému s deskou, která se už několik měsíců pevně drží v hitparádách všech druhů, směsí, ras a národů?
Patrně v příliš vysokém očekávání. PR materiály vydavatelství a zamilovaní fanoušci (zde by bylo trefnější hovořit spíše o fanynkách) tvoří dohromady skupinu velmi vlivnou, válcují svět médií, tím pádem jsou trochu nebezpeční. Jistě, propagace by už ze svého principu měla podtrhávat zejména klady. Kde jsou pak ale zástupy nezávislých a nezaujatých recenzentů a případně i zklamaných fandů kapely?
Album s trochu nekonečným názvem The Hardest Way To make An Easy Living je se vší úctou k zaangažovaným muzikantům jen dobře technicky propracovanou rádiovou kulisou, maximálně kvalitním backgroundem na večírky. Při soustředěném poslechu desky se pisatel těchto řádků i po několikanásobných pokusech nudí, vadí mu nezajímavý umělohmotný zvuk, který a priori hází desku do role kulisy, chybí mu dynamika, postrádá výraznější melodie - tedy přesně to, co by v tomto žánru ke zlepšení dojmu řádově o stovky procent stačilo.
Nebýt svižnější - a snad jediné zapamatovatelné - skladby When You Wasn't Famous (nikoli překvapivě té, která projela úspěšně TV programy i rádiovými stanicemi), asi by nenašel na nahrávce vůbec žádný záchytný bod, od kterého se odrazit. Poradíte autorovi recenze, v čem dělá chybu? Ano, v hip-hopu není kovaný. Ale proč třeba u Fugees takové věci fungují a člověk nemá ani potřebu řešit, co poslouchá za styl a čím by měl být pro poslech vybaven?
Sympaticky vyvedený web kapely
