Maratón s Dostojevským, Morávkem a Husou
Po třech letech dokončil Vladimír Morávek svůj velkolepý projekt, v jehož rámci postupně nastudoval v divadle Husa na provázku čtyři dramatizace románů Fjodora Michajloviče Dostojevského. Soubor inscenací je nyní uváděn pospolu jako cyklus Sto roků kobry. A tento velkorysý projekt byl nedávno představen také v pražském divadle Archa.
Aby tohoto maratonu nebylo málo, hned poté zažila Archa v jednom dni (28. října) úplný koncentrát, tedy uvedení všech inscenací v jednom dni. Tato akce dostala trefný název Svlékání z kůže - bestiář podle Dostojevského. Organizátoři slibovali sestřih scén a jejich zpřeházení, prolínání inscenací, vodku, placky, koncert a lékařský dohled. Sama jsem tuto zvláštní vytrvalostní terapii neabsolvovala, ale případní sadomasochisté se Svlékání z kůže mohou ještě zúčastnit, protože reprízy se mají odehrávat v domácím divadle Husa na provázku, a to jednou za sto dní.
Jako první díl velkorysého projektu byl nastudován Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest v hlavní roli s Petrem Jeništou. Raskolnikov se od počátků zmítá na pokraji psychického zhroucení. Vnitřní muka se promítají do pohybů i potem zbrocené tváře. Vidiny zavražděné lichvářky a její sestry neustále pronásledují Raskolnikova svou tichou, ale neodbytnou přítomností. Lichvářka (Simona Peková) sice téměř nepromluví, její mrtvolný a odpudivý vzhled bytosti někde mezi životem a smrtí, ženou a mužem, fyzickou existencí a přízrakem, se hluboce vryje do paměti.
Druhý díl, tedy Kníže Myškin je idiot, předešlý zážitek poněkud odlehčí. V Praze se v titulní roli představil Jiří Vyorálek (který alternuje s Pavlem Liškou). Podařilo se mu vtisknout postavě určitou neohrabanost v dikci a gestech a dětskou naivitu myšlení. Jako poněkud tajemná Aglája s poťouchlým úsměvem Mony Lisy vystoupila Ivana Uhlířová, druhou osudovou ženu Nastasju Filipovnu ztvárnila jako nepolapitelnou smršť Eva Vrbková.
Z inscenace Běsi - Stavrogin je ďábel v paměti utkví Jan Budař jako Stavrogin, nenápadný znuděný ďábel. Završením tetralogie jsou Bratři Karamazovi, které ztvárňuje trojka Budař - Jeništa - Vyorálek. Celek působí uhrančivě především díky hereckým výkonům, které nenechají diváka na pochybách, že soubor hraje zcela "naplno".
Velmi sympatické je, že Sto roků kobry není jen mechanickým spojením čtyř dramatizací, ale že spolu jednotlivé díly komunikují. V jedné dekoraci, která je postupně poznamenaná jizvami jednotlivých listů Dostojevského bestiáře, se objevují tytéž objekty, které v závěru shledáváme už důvěrně známými. Hledání spojitostí a souvislostí, které stále dotírají jako refrén, je kapitolou samo pro sebe.
