O mracích a lidech
O mracích, o počasí, pak také o Liberci a jeho dominantě, hotelu a vysílači Ještědu pojednává novela spisovatele Jaroslava Rudiše (nar. 1972). Autor úspěšného Nebe pod Berlínem (2002), za který obdržel Cenu Jiřího Ortena, a komiksové románové trilogie Alois Nebel (2003 - 2005), stvořil beletristickou psychologickou studii místa, kraje i lidí, "zakletých" v tomto průsečíku podivně pohnuté minulosti a současnosti.
Rudišův Román nad mraky se stal předlohou k filmu režiséra Davida Ondříčka. Trochu expresionistické ponurosti, trochu grotesky a "hledání" podbarvené psychoanalytickým pitváním jednotlivých situací. To je prostor zabydlený antihrdiny zahalenými do rastru, který jen vzdáleně připomíná nerudovské či hrabalovské figurky, více možná woodyallenovské paranoiky. Fleischman je sirotek, nebo opuštěné dítě, vymýšlející si tragickou historii svého života, aby zasunul do hloubky nevědomí zradu svých rodičů. Je postižený stejně jako město, v němž vyrůstá, a které nemůže opustit. Je neskutečnou bytostí, dobrákem od kosti, autistickým samotářem, šmírákem i nešťastníkem, rozpolceným mezi poetikou místa a jeho zátěží. Proto Fleischman vyjmenovává postupně překrývaná jména různých míst. Odhaluje tím nejen původ, etymologii pojmu, ale také minulou dobu samotnou. Rudišův Fleischman je koláží traumat, zapsaných do tváře kraje. Satelitem, přitahujícím podobné zkrachovalce, další postavy, kterými autor zabydlel svůj grandhotel, tajuplný, odtržený od reality a naplněný relikty "zaprodané" doby.
Fleischmanovým spoluhráčem je jeho bratranec Jégr, který ho využívá a žije ze své pochybné minulosti estébáka, proutníka, budovatele muzea rozpadlého východního bloku, epochy, v níž žil spokojeněji, ale stejně bezcílně. A proti němu podivín Franz, vyhnaný liberecký Němec, který do rodného města vrací nevymazatelné stopy, alespoň popel těch, kteří se tam narodili, ale "velké dějiny" jim nedovolily v rodišti také zemřít.
Další postavy už jsou jen nevýrazným doplňkem, dokladem ambivalence, nerozhodnosti a nesvéprávnosti, kterou vytlačila jako hlavní atribut post-postmoderní doba do svého erbu. Patka, který byl možná v Americe, nebo ve vězení, Ilja, která je i není zamilovanou ikonou inspirace, a Zuzana, manipulovaná diktátem komerční kultury.
Tématem Rudišovy knihy je hledání kořenů, odkrývání nezhojených bolestí. Autor v krátkých větách zařezává s chirurgickou přesností a je jeho rozhodnutím, že pak řez překrývá pokrytectvím paranoie postav, jež se s daným stavem nevyrovnávají, ale nechávají se jím vláčet. Fleischman i ostatní jsou cílevědomými ztracenci, možná tušícími tragiku svého osudu, ale bez možnosti a klíče k jejímu rozluštění. Změna je to, co všechny děsí, i když se jí neustále dovolávají.
Fleischman nakonec sice opouští město s geniem loci, svou pevnost i kuklu, ve které prožil dosavadní život, ale spíš v symbolické rovině, je to alegorie jakési naděje na obecné vyrovnání se s traumaty minulosti. Hlavní postava se neposouvá vnitřně, duchovně se neprobouzí, jenom jako by se rozplývala. V jejím odchodu není očekávání, spíš jakési rozpačité mizení, vyprchávání.
Text Jaroslava Rudiše je určen k rychlému čtení. Má svůj rytmus i jistou gradaci. Není instrukcí. Možná připomíná hudební motiv. Rychlý, temný, momentálně zajímavý, ale pomíjivý.
Jaroslav Rudiš, Grandhotel, Labyrint, Praha 2006, str. 175.
