S válkou se žít dá
Neil Young - Living With War Neil Young je z těch muzikantů, kterým nedělá problémy nahrát desku prakticky "zfleku". A co je třeba jedním dechem doplnit, většinou pak ani nemusí litovat. Tuto skutečnost prokázala historie už několikrát, poslední příklad se odehrál letos s aktuální novinku Living With War.
Výše zmíněnou schopnost potvrdil Young třeba při nahrávání zvukové stopy k filmu Dead Man - Jim Jarmush ho jednoho dne zavřel do studia a pouštěl mu film tak dlouho stále dokola, dokud nebyl soundtrack hotov. A že je to jeden z nejlepších Youngových instrumentálních výkonů. Teď se pustil do klasické "písničkové" desky, která se jednou muzikologům bude dobře házet do jednoho pytle s dalšími z období prvního desetiletí jednadvacátého století. Snad jen Living With War je - jak už dává tušit název, o píď angažovanější než poslední tři alba (jakkoli by bylo nesprávné podceňovat texty u jakéhokoli z nich).
Chtělo by se křičet, že politické desky nemají smysl. Že už z principu politika a hudba nepatří dohromady, protože každá z těch činností je založená na zcela odlišných základech. Že by umělec měl myslet především na umělecké vyjádření a nekompromitovat hudbu ideologickými účely jakéhokoli druhu.
Že by... Ale pak přijde příjemně vyzrálý šedesátník, co nemá žádné důvody si výše nadnesené otázky pokládat, a z něčeho, co sám nazývá vnitřním přetlakem, nahraje album. To, že mu zrovna zevnitř tlačila nenávist k prezidentovi Bushovi a že zkrátka potřeboval říci světu, že má svou Ameriku rád, ale nechce si ji nechat více prznit arogantním válečníkem, mu zkrátka nelze vyčítat.
Není to výkřik sedmnáctiletého kluka s červeným čírem, co bydlí u popelnic za barákem svých rodičů, ale výpověď vyzrálého písničkáře. Neil Young šel najisto. V duchu minulých dvou alb nahrál zcela jednoduché písničky. Tak trochu mázlé a roztřepené, asi jako z dob Crazy Horses, ne ovšem tak rozdivočelé a občas výtečně dokořeněné gospelovými vokály nebo (na Youngovy poměry dosti netypickou) trubkou.
To album nemá extra náboj. Nebudete si patrně při poslechu servávat košile a tlouci hlavou o stůl, má jen dost konstantní, tempově přitlumený tah, jenž empatického posluchače něčím přitáhne. A nemusí to být jen texty, hudba funguje i sama o sobě. Nebýt přepatetizované a přeuvědomělé sborové America The Beautiful na konci, ani byste nepoznali, že máte co do činění s "protiválečným albem".
