Vůně nardu a hodina smrti
Podzim patriarchy, Láska za časů cholery nebo Kronika ohlášené smrti jsou názvy, při jejichž vyslovení automaticky vyvstane tajuplný svět i dráždivá exotika Jižní Ameriky, zachycená mistrným perem nejznámějšího kolumbijského spisovatele. Zlá hodina, napsaná v roce 1962 vznikla jako "pokusné dílo" i předzvěst autorova zřejmě nejvíce známého díla, nazvaného Sto roků samoty.
Spisovatel, autor románů i povídek, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982, Gabriel García Márquez (nar. 1928) proslul jako představitel tzv. nového hispanoamerického románu. Je tradičně spojován s proudem magického realismu a patří mezi několik skutečných velemistrů románu (do vrcholové trojice je zahrnován spolu s Umbertem Ecem a Milanem Kunderou).
Přitažlivost Márquezova díla neplyne jen z výběru neobvyklé atmosféry. Ostatně autor popisuje svoji domovinu, své známé a obvyklé prostředí. Jeho proslulost vychází především z faktu, že do svého díla zručně asimiloval též podněty moderního severoamerického i evropského románu. Tradici rodné země, tamní lidové vypravěčské umění, spojil do geniálního korpusu s především španělskou fabulační tradicí Starého kontinentu. Márquez, jako znalec pravidel a norem přitažlivého vyprávění, zručně sáhl po esenci příběhu. Dokázal provázat zdánlivost poklidného plynutí s neodbytnou přítomností vzdáleného ohrožení. Celek má potom napjatou a vzrušující vnitřní dynamiku.
V Márquezových příbězích jako by se zastavil čas, nebo, lépe řečeno, jako by existoval jen v drobných a nejnutnějších záchytných bodech: Vžitý mechanismus městečka fungoval spolehlivě: nejdřív pět úderů hodin, ohlašujících pátou, pak první zvonění na mši a po něm Pastorův klarinet na dvoře jeho domu, jenž svými zřetelnými a čirými tóny čistil ovzduší, páchnoucí holubím trusem. Děj ubíhá díky malým, konkrétním úsekům, jimiž je střídání dne a noci, období tropických dešťů a veder. Dějinné období, v němž se vše odehrává je jen těžce identifikovatelné. Autor tak nechal vyznít dávnou zkušenost trvalosti, která přežívá v lidském nitru, a která je opřená o téměř mýtické pozice. Problematika vztahů, jež se zde řeší, je totiž věčná. Jejími opěrnými body jsou témata, zakódovaná do samé podstaty lidství, jsou to archaické kódy člověka, jakými je především láska, nenávist, msta a odpuštění, pomluva či strach.
Námět Márquezovy knihy Zlá hodina je prostý. Náladu zdánlivě poklidného městečka rozvíří hanopisy, které někdo vylepuje na domovní dveře. Tato skutečnost spustí nejen vražednou tragédii, ale také poodhalí tajemství, které je jen nuceně skrýváno a násilně zapomínáno. Obraz, který zde spisovatel vytváří ale není nějakou analýzou vztahů. Je spíš náčrtem, plným možností a náznaků. A především je souzvukem zjitřených emocí, napružených smyslů, vůně zatuchlé i těžké, omamné a dráždivé, nezvyklých chutí, výrazných barev a letargických i neklidných nálad. Odpoledne skomíralo pod zářivě růžovými mraky a s vřeštěním papoušků a opic na protějším břehu. Domy se postupně otvíraly. Pod špinavými mandlovníky na náměstí, kolem vozíků s limonádami a na ošoupaných žulových lavičkách na hlavní ulici se teď muži scházeli na kus řeči.
Gabriel García Márquez, Zlá hodina, Odeon, Praha 2006, překlad: Vladimír Medek, str. 176.
