Lehká hra o těžkých věcech a lásce...
Uvedení Marvinova pokoje v Divadle Rokoko je především záslužný počin dramaturgický - výtečný překlad Dany Hábové představuje jedno z podivuhodně kompaktních svědectví o službě člověka člověku, doložené navíc autenticitou vlastního života, v němž se Scott Mc Pherson (1959 - 1992) ocitl dokonce v samaritánské dvojroli: sám již nemocen, ošetřoval přítele umírajícího na AIDS. Dnes se vžil termín "pečovatelství" jako určité institucionální snažení ulehčovat život nemocným, nicméně biblický pojem "milosrdný samaritán" má blíže k pochopení psychologického dramatu, které je v Marvinově pokoji rozehráno.
Dvě sestry v něm zažívají konfrontaci svých postojů k nejbližším: samaritánka Bessie (Dana Batulková) trpělivě slouží v jakémsi rodinném ministarobinci a rezignovala i na lásku - cítí ovšem, že ji zpětně dostává, byť ve svérázné vděčnosti otce a zejména tety Ruth (Luba Skořepová); její sestra Lee (Veronika Gajerová), matka dvou dětí, není schopna adresovat emocionální příslušnost k nikomu, i když vedle Bessie cítí, oč se v životě ochuzuje a co může kdykoli aplikovat na svých dospívajících synech...
Takto jsou vrženy osudové kostky příběhu. Bessie Dany Batulkové představení zřetelně vévodí: jemně psychologizující, neokázalé trpitelské i obětavou sdílností prohřáté herecké rejstříky, v nich však i stále přítomná dispozice přijmout lásku v jakékoli podobě, to věru není lehký part. Interpretka ho dovede zvládnout i v situacích, které se textem neúměrně protahují, zejména ve svěřovacích dialozích se sestrou o prvních láskách. Tady hra poněkud vykolejí z tempa a prapříčiny Bessiina údělu se tím rozmělní. Bláznivá prateta Ruth našla ve Skořepové téměř ideální interpretku; kdykoli se objeví, zavoní člověčinou celé jeviště. Velice tak znesnadnila pozici Veroniky Gajerové - její interpretace hysterické Lee není vždy adekvátní a přesvědčivá. Výkony jednotlivých aktérů "na vlastní pěst" bez jednotící koncepce (i výtečně stylizovaný Dr. Vally Lubomíra Lipského sem patří) předurčují projekci jednotlivých obrazů spíše jako etudy než herecká soustrojí.
Dalším úskalím inscenace je scéna Adama Pitry - tři poměrně masivní otáčivé segmenty sice skýtají řadu možností realisticky dotvářet prostředí, ale je jich zbytečně mnoho a zabydlují jeviště možná až neúměrně. A to hlavní: jakkoli se děje instalace jednotlivých obrazů ve zrychleném rytmu a je viditelně sehraná, přítomnost "přemísťovačů", jiné slovo mne nenapadá, zalidňuje hru čímsi nepatřičným; jen v jednom případě, kdy se děj odehrává v Disneylandu, jim režisér Ondřej Zajíc propůjčí masky, taky teprve cosi zafunguje, jinak však tento personál vnáší do hry cizí element. Při pohybu dvoudomých otočných artefaktů by klidně jejich hybatelé mohli působit na odvrácené straně a nikdy nevstoupit do hry v této neujasněné podobě.
Bylo by nevděčné nezmínit výkony mladých - Hank Kryštofa Hádka je věrohodně koncipovanou studií postadolescentního postoje k světu, Adam Chaloupka ve střídmě napsané roli mladšího bratra Charlieho strhne na sebe pozornost až ve "snové" scéně - jedné z nejlyričtějších kreací večera - jako tanečník par exellence. Nová inscenace, kterou Rokoko inzeruje jako "nejlehčí hru o nejtěžších věcech", jistě stojí za zhlédnutí. Nabízí především nedepresivní přemýšlivou projekci lidského spoluobětování. V rovnováze srdce i rozumu přichází k nám samaritánství jako úděl, který se nemůže minout s láskou...
