Zněj má harfo jemná
Nechejte si vavřín! / Věnec sobě pletu / z vonného, skromného / makového květu. / Jen snít. / Svět mě klame, rmoutí, / přejte básníkovi / květ zapomenutí. Takový epitaf si složil básník Vincenc Furch (1817 - 1864). Nutno přiznat, že jeho přání se téměř vyplnilo. Z hloubi zapomnění byla ukázka jeho tvorby vyzvednuta díky nakladatelství Dokořán a jeho exkluzivní edici Mocca.
Vincenc Furch se narodil v regionu jihozápadní Moravy, v Krasonicích u Telče. Do těsné blízkosti telčského zámku se brzy dostal díky povolání svého otce, který byl tamním zámeckým správcem. Furch studoval filosofii v Brně a práva v Olomouci, pracoval, v chudobě zemřel a byl pohřben ve Vídni. V jeho životopise nechybí zásadní momenty tehdejších romantiků. Vlastenecké nasazení (sepsal moravskou sloku k hymně Kde domov můj), nešťastná láska ani předčasná smrt.
I když básníkovou devizou nebyla výjimečnost, jeho způsob vyjadřování plynul v proudu stylu a estetiky vetknuté mezi snivost, melancholii, přírodní lyriku a tendence národnostního (v jeho případě moravského) uvědomění, Sépiové malby V. Furcha mohou být příjemným tónem i jedním z klíčů k procítění daného období.
V souzvuku s dobovou poetikou oslavoval básník především ohromující, mohutnou, nezměrnou a nevypočitatelnou přírodu (Přírodo, všech matko, / v moci tvé jsme vezdy, / blíž ti nejsou květy /nežli nebes hvězdy. ), rozměr zemský i nebeský jako protikladnost tíže spoutanosti a toužené uvolněnosti, svobody a vymknutí se daným zákonům: Kotvu svou neposť / do bahna zemského. / Hoď ji do jasného modra nebeského. Do tohoto prostoru je vržen roztoužený, drobností i nesmírností světa uchvácený osamělý básník. Okouzlený a sám sebe vnímající jako přirozenou součást, jako detail zasazený do neporušené přirozenosti světa: Jsem jak rosná krůpěj / na květu visící, / širou zem i nebe / v sobě zrcadlící. Jak již bylo naznačeno výše, své místo má ve Furchových básních jak rozevlátý a duši rozvracující romantismus: Listí bez šťávy / ze stromu se trhá. / Chladný dech jesenní / po kraji se vrhá, tak mysl orientovaná (podobně jako u F. L. Čelakovského) k slovanskému východu (Příšerný jezdec ve stepi, Slepý jezdec přivolává minulost, Ač jsme bez střeliva, nejsme beze síly). Nechybí mu baladičnost, tíživý stín existenciálního smutku, zmarnění a pomíjivosti (Nebe bez konce, hlubina bez dna, Nevíme, jaké dluhy splácíme).
Na otázku, zda se ještě dnes nechá fascinovat romantikou pozdního devatenáctého století, utopenou ve vzdechu (v nivy nadpozemské / volná duše zírá) , melancholickou (Mlha nad jezerem / v měsíci se míhá) , a přece čistou ve vztahu k neporušené přírodní kráse (Pohleď, už v mechu fialka se jeví. O svém sladkém dechu, / o své kráse - neví.) , se silným vnitřním napětím a vášní (Láska otevírá sféru hvězd) , možná nepřijde mnoho kladných odpovědí. Přesto, neopominutelnou zásluhu za toto objevení téměř zapomenutého básníka, je nutné přiznat kdykoliv, protože jde o platný hlas při vypočítávání osobitosti, kladů a bohatství konkrétní kultury v daném období. Ostatně, že Vincenci Furchovi nechyběl smysl pro realitu; jeho jasnozřivost a vtip dokládají například verše: Přestaň doufat, toužit. / Stanoveny jsou meze, / fantazie lítá, / ale rozum leze.
Vincenc Furch, Sépiové malby, Dokořán, Praha 2006, str. 104.
