Vraždy v havlíčkobrodské nemocnici

V úvahu přicházel ředitel nemocnice, policejní náčelník a krajský hejtman. Víme, že to zatím odnesl ředitel nemocnice.

Případná spoluodpovědnost se však jeví po činu v jiné perspektivě než před ním, zcela podle zásady, že být generálem po bitvě je snadné. Stranou zatím zůstává otázka, proč vlastně pachatel vraždil. Ta by nás dovedla - a nebylo by to poprvé - k závažnému tématu, jímž je zdánlivě nemotivovaný nebo nedostatečně motivovaný zločin vraždy.

Připomeňme si vraha z Karlova náměstí, "lesního vraha", ale i vraždy páchané dětmi, jichž jsme zažili už několik. Skutků tohoto typu přibývá, člověk si je už nestačí ukládat do paměti. Vzpomínám, už je to dlouho, jak člen myslivecké jednoty vystřelil po projíždějícím autě a zabil člověka. Kolik bylo vražd spáchaných oprávněnými držiteli zbraně, jimiž vrcholily banální konflikty nebo rodinné rozpory, ani nepamatuji. Vzpomínám na mladíka, jmenoval se Popelka, postřílel svou rodinu včetně sestry, která ho prosila, aby ji ušetřil. Nebo jiného, jmenoval se Pomahač, který si u kamarádů objednal vraždu svých rodičů, a kamarádi mu vyhověli. - Někdy se u pachatelů zjistila jistá patologie osobnosti, ale zase ne tak závažná, nebyli to šílenci. Člověku pak nezbylo než žasnout a klást si tu bezmocnou otázku, jak je to možné.

V každé společnosti lze vést kriminální statistiku a ona pokaždé cosi vykáže. Charakteristikou každé společnosti je i jistá míra zločinnosti, svět už je takový. Zdá se však, že v rubrice - nazvěme ji "nesrozumitelně motivované zlo" - údajů přibývá. Jak je to možné? Kdybych měl odpovědět řečí biblickou, řekl bych, že tabu vraždy, vyjádřené přikázáním Desatera "nezabiješ", ztrácí účinnost. Nemám na mysli tradiční zločince, tam to nikdy nefungovalo, ale lidi, do nichž by to nikdo neřekl. To však není vysvětlení, nýbrž moralistické konstatování, vlastně popis. Ale proč to tak je? A proč je toho stále víc? A zejména - jak se zdá - mezi lidmi spíše mladšími?

Napadá mě vysvětlení, ale jen hypotetické. Exaktně si je ověřit nemohu a neumím. Přesto mě napadá a zatím o jiném nevím. Zdá se mi totiž, že v moderní společnosti v několika posledních desetiletích, možná i v průběhu jednoho sta let, dochází ke změnám v procesu, jemuž říkáme socializace dítěte. Tedy v procesu, jímž se člověk stává "normálně", tedy přijatelně fungujícím příslušníkem lidského společenství. Ten proces je kombinací, resp. syntézou učení a zrání, včetně kultivace (např. kultivace citové složky). Ty změny se vyznačují tím, že některé struktury osobnosti zůstanou zakrnělé, případně se vůbec nevytvoří.

Takoví lidé se navenek chovají nenápadně, vyjdou školu, získají profesní kvalifikaci, čistí si zuby i boty, sledují televizi a třeba i dávají ve dveřích přednost starším, chovají se zkrátka jako ti ostatní. Ale v určité situaci se zachovají způsobem, nad nímž zůstává rozum stát. Třeba i vraždí. Teprve dodatečně vyjde najevo, že v jejich osobnosti (ale spíše někde v hloubce, nikoli na povrchu) cosi chybí.

Nechci, aby to působilo jako poplašná zpráva. Ale nemohu si pomoci, v populaci přibývá jedinců s diskrétní, navenek nenápadnou patologií osobnosti, která dá o sobě vědět pouze za zvláštních okolností. A pak šokuje. Vnímám to jako trend.

Proč to tak je? Nemyslím, že jde o jednu konkrétní příčinu, ale spíše o jejich součty. Summa summarum: v moderní civilizaci zřejmě přibývá faktorů, které brání harmonickému rozvoji osobnosti, a ubývá podnětů, které ho podporují. Jednu z těch okolností pojmenoval už před půlstoletím René Spitz, klasik dětské psychologie. V závěru své knihy o prvním roce života píše (cituji): "Z dětí vychovávaných bez lásky vyrůstají dospělí jedinci plní nenávisti" (konec citátu). - Dodávám, že ta nenávist se nemusí vždy projevit aktivní destruktivitou. Může mít podobu zlověstného prázdna v duši.

Myslím, že je to závažný společenský problém. Jeho vahou i tou nevšímavostí, s jakou je přehlížen, bych ho přirovnal k ekologické hrozbě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .