Malé okno a labutí tajemství
Krumpáč a škorpión / přesívají kaštanovou flétnu. / Síť marnosti, v rozích zatěžkaná zlatými guinejemi, / kráká a tloustne. Co jí pomůže? Takto podivně, téměř jako popis psychedelického snu, znějí verše brněnského autora Miroslava Fišmeistera (nar. 1976). Autor bystře poposkočil ve své bibliografii, neboť zatímco jeho knižní prvotina Ten stolek je nízký (Brno 2005) obsahovala najednou tři sbírky, v To okno je malé jsou společně vydány čtvrtá a šestá sbírka.
Fišmeisterovy verše jsou opět, podobně jako v debutní knize, jakoby rozběhnuté najednou do všech stran: Na úpatí umělého kopce / proutěné okamžiky / dýmem obkružují kotel, / v němž obr barví vlákna. / Ropucha k moři nese kotvu. Autor vše drží v přetékajícím náručí, neomezuje, naopak slova rozprašuje především s rozkoší pro jejich zvuk. Pobřeží, divoké / přesně pro / můj jaksi ostrolebý týden. / měď na krku; / krky za keřem. Málokdy lze říci, že jde v jedné básni o celek, o celistvost či soustředění k vyhmátnutí inspirace. Většinou i na jediné řádce se přeskakuje do odlišné tematiky, do jiného světa a vztahů: Od papírové zdi se odrážejí / vyňatá slova po p: / pižmoň, pakůň, prakur a kulan. / Vždy, když se míjejí, zašeptají si: "Ta hlava je možná ruka." Zdá se, že básník se na text ani nesoustředil, jen vyslovoval. Slova a významy většinou nejdou společnou cestou (Mezi hrajícícmi si vnuky mozku / zrychluje loď.), naopak, jsou pomíchány a náhodně taženy a vsazeny do jednoho společenství: Vedle druhého prstu / máš nekřivdící lahvovník. / Pomoz hlídáčkovi uplést košík, / než se obloha zatáhne! Tak vznikne báseň - pospolitost slov, jejichž cílem není dovést čtenáře k porozumění. Fišmeisterova sbírka je vývěva, která zřejmě vysála vědomí i nevědomí básníka a náhodným vírem vznikly básně. Pokud by šlo o hledání smyslu a podstaty, zřejmě by bylo třeba dodat jakousi interpretaci nebo inspirační návod k předporozumění. Anebo drobnou analýzu stavu básníkovy duše.
Jestliže klíčovými pojmy v prvním souboru sbírek byly moře, lodě, stromy, kameny, slunce a ovoce a výraznými motivy pohyb, radost a hra, druhá kniha je v tomto ohledu méně zřetelná. Pojmy jsou abstraktnější, neurčité, např. modř ultrazvuku nebo uzel na kapalině. Nálada je zadumanější (když přijde prázdnota), je cítit více smutku (Vyzbrojen nocí, / tvůj duch jde po hladině, / k jabloni ve stařeně, / která v očích loví slepýše.), více oslovení, ohlédnutí (jedenáct let stará vzpomínka...), volání (musíš-li jít, jdi, / ale prosím, / nechej tu alespoň svou sochu...) a hledání. Tam, kde dříve vítězila bezstarostná hravost, nezávazné přebírání slov a sousloví, okusování paradoxních spojení a gest, nastoupila místy nostalgie, fragmenty a věty, které již jakoby zvládly první emoci, ale ještě nevykreslily jednoznačný postoj.
Dílo Miroslava Fišmeistera se příliš nevyvíjí. Prozrává, prokvétá vážnějšími tóny. Snad je třeba vyčkat. Možná, že básník nabídne další, ještě výraznější polohu ve své, dosud chybějící, páté sbírce.
Miroslav Fišmeister, To okno je malé, Carpe diem, Brumovice 2006, str. 200.
