Jsou tady, ale mohli být více
Je již obvyklé, že spisovatel Jan Balabán (nar. 1961), držitel ceny Magnesia Litera za povídkový soubor Možná že odcházíme (2004), klade otázky existenciální tíže, prozkoumává niterné oblasti lidské mysli a sonduje životní prostor různých antihrdinů, ztracenců a postav v hraničních oblastech pozemské pouti. Nejinak je tomu i v nové knize, vydané brněnským nakladatelstvím Host.
V deseti povídkách oznamuje autor, že jsme v úzkém poutu mezi životem a smrtí, ale přesto "jsme tady". V čase již postsocialistickém, ještě naplněném živými vzpomínkami a žitými následky, ale už nemilosrdně dávkujícím porce nových, kapitalistických těžkostí. Pozici jednotlivých osob dobře charakterizuje Ludvík z povídky Viadačka, který se hluboce vzdělán a dokonale rozvrácen dožil smrti svých rodičů a pádu komunistického režimu.
Balabánovy postavy jsou živými, hmatatelnými důsledky podivně zamíchaných osudů. Hned vstupní povídka, Vděčná smrt, je náčrtem komplikovaného osudu. Momentálně je její hrdinka Patricie těhotná a na útěku před svojí minulostí. Zároveň s těmito aktuálními problémy ale ještě v sobě přenáší zátěž ze své rodiny. Prarodiče emigrovali z nacistického Německa, její matka spáchala sebevraždu, otec, válečný veterán ztratil smysl života. Je toho příliš, co bolí pod povrchem. Autor to ústy své hrdinky jen naznačí několika slovy, naskicuje. S jednotlivými protagonisty se tak čtenář sice setkává v konkrétní životní situaci, ale zároveň s neodbytným tušením, že to zdaleka není všechno. Že osud a především život je komplikovanější, vztahy napjatější. Když se setkává umírající Alexandra, zastánkyně komunistických idejí a její zeť Emil, který pročítal samizdatové edice a dávno se zbavil iluzí o možnosti budovatelských zítřků, střetnou se nejen rozdílné názorové světy, jejichž středním proudem je chlapec Pavel, jakési zhmotnění andělské podstaty. (Ostatně děti, většinou dvanáctileté, procházejí událostmi nevinné a obětavé. Míhají se jako záblesky naděje a vykoupení.) V Emilovi a Saše se potkávají také dva odžité, spletité osudy. Spousta jiných vztahů a souvislostí, které se pouze momentálně a téměř náhodně protnuly.
Balabánův soubor je komponován jako příběh v deseti povídkách. Jde o opus poskládaný z detailů. Postavy jsou hnané vlastním vnímáním, úvahami, bilancí či obžalobou Boha, ale zároveň neseny dějinnými událostmi. Některé procházejí více povídkami (čtyřicátník Emil) a čtenář se s nimi setkává, nebo je o nich informován z několika zdrojů. Autor vytvořil jakousi studii vztahů a motivů, možností, chtění, křivdy, vůle, usilování i odevzdanosti.
Jan Balabán tentokrát ve svých povídkách nehledá hranici mezi dobrem a zlem. I když příznačný jemný morální apel je i zde přítomný. Spíš uvažuje o životě, živoření a přežívání, o tom, co si člověk způsobí sám a co je mu dáno jako zátěž nebo dar. Smyslem je hledání vlastní, rodinné a rodové historie, bilancování ztraceného a prohraného, vše proniknuto evidentní křehkostí lidského života. Většina postav se nachází v okamžiku náporu nemoci, deprese, nebo dokonce smrti. Možná proto, že se spisovatel vnořil do náročné, příliš tajemné a komplikované sféry, vyznívá jeho próza poněkud malátně. I když udržet souvislost a vztahy zúčastněných není pro čtenáře nijak náročné, nepodařilo se dát celku přesvědčivý tón. Zůstalo ...tolik bolesti, tolik deprese a skoro žádný děj. Jako by pro příběhy nebyl prostor. Autorovi zůstaly v ruce jednotlivosti, mozaika prvků a úhlů pohledu, jejichž komplet se ale už nestal dalším, završujícím obrazem.
Jan Balabán, Jsme tady. Příběh v deseti povídkách, Host, Brno 2006, str. 196
