Co ukazuje pražský orloj

Pomocí astrolábu stanovovali polohy planet už starověcí myslitelé. Astroláb používal k navigaci také Kryštof Kolumbus. Nicméně tohle jednoduché zařízení, které v podstatě tvoří jen dva excentricky spojené kruhy, má jeden základní nedostatek. Astroláb vychází z Ptolemaiovy geocentrické představy. Proto i na pražském orloji rotují kolem Země, umístěné v pomyslném středu vesmíru nebeské sféry, Slunce, Měsíc a jednotlivá znamení zvěrokruhu.

"Do novověku určitě nepatří," říká prof. Michal Křížek z Matematického ústavu Akademie věd ČR. Orloj vznikl kolem roku 1410, takže v té době ani neexistovala k Ptolemaiově geocentrickému modelu jiná známá alternativa. Mikoláš Koperník, autor heliocentrického modelu, se narodil až roku 1473.

Astronomický ciferník pražského orloje|foto: Michal Křížek

Pokud se ovšem spokojí s menší přesností, bude pozorovateli na Zemi vyhovovat i geocentrický model. Jinými slovy: zdánlivě se skutečně všechno děje tak, jak orloj ukazuje. Poloha Slunce a Měsíce odpovídá jeho předpovědím.

Přesnost je ale jednou z nejslabších stránek orloje. "Kyvadlo zavedl do hodinářské mechaniky až Christian Huyghens v sedmnáctém století. Chod pražského orloje regulují rotující lopatky. Je velmi nepřesný a seřizuje se dvakrát týdně," upozorňuje Křížek.

Čtyři časy s datumovkou
Kromě postavení Slunce a Měsíce můžeme z astronomického ciferníku staroměstského orloje odečíst hned čtyři druhy času. Ačkoli, stejně jako v případě postavení planet, ani tady získané údaje současníkovi moc nepomohou. Nejužitečnější bude pravděpodobně běžný středoevropský čas. "Orloj se nedá přeřizovat na letní čas, takže turista v létě v pět hodin odpoledne slyší jen čtyři údery," dodává Křížek. Hodnoty SEČ se odečítají na prstenci s římskými číslicemi.

Vnější černý prstenec s arabskými číslicemi gotického střihu ukazuje tzv. staročeský čas. Ten je pozoruhodný tím, že se počítal od západu Slunce. V tu chvíli bylo nula hodin a začal se počítat další den. Protože je západ slunce pohyblivý, pohybuje se i prstenec staročeského času.

Arabské číslice ve vnitřním prstenci poblíže zlatých kruhových oblouků stanovují ve spojení se slunečním ukazatelem pro změnu babylónský čas. V tomto časoměrném systému se dělí den i noc na dvanáct shodně dlouhých dílů. Jinými slovy hodina dne a noci se svou délkou liší. Navíc následující den nemá stejně dlouhou denní ani noční hodinu jako den předchozí.

Datumovka orloje s lunetami Josefa Mánesa|foto: Michal Křížek

Ručička s malou pěticípou hvězdičkou pak ukazuje hvězdný čas.

Pod ciferníkem astrolábu se nachází ještě ukazatel data. Jeho konstrukce je poměrně jednoduchá. Ozubené kolo se 365 zuby se kolem své osy otočí jedenkrát do roka. Každý zub tak představuje jeden den v roce.

Pověst o Hanušovi lhala
I když dnes se možná usmíváme nad výkony těchto obřích hodinek s datumovkou, kterým říkáme orloj, ve své době to byl dokonalý a ojedinělý stroj. Pověst o mistru Hanušovi, oslepeném geniálním hodináři, je podle všeho lichá a vznikla na základě dezinterpretace při první větší opravě orloje roku 1552.

"Za autora matematického návrhu celého stroje je považován Jan Ondřejův, zvaný Šindel. Byl rektorem pražské univerzity a ve funkci vystřídal M. Jana Husa," řekl profesor Michal Křížek. Pro tuto teorii svědčí mnoho faktů. Šindel napsal celkem devět astronomických děl, z nich jsou čtyři věnována právě astronomickým přístrojům.

Ozubená kola hodinového stroje vypilovali naši předkové zub po zubu|foto: Michal Křížek

Samotný stroj s mnoha ozubenými koly, jejichž zuby jsou vypilovány ručně, vyrobil zřejmě Mikuláš z Kadaně. Najdou se v něm prvky, které dodnes překvapují svou technickou dokonalostí. Můžeme se jen domnívat, jak se je tehdy podařilo pomocí primitivní techniky vyrobit.