Hořce současné memento Langerovy Periferie
V čase, kdy jsme živoucími svědky zpochybňování spravedlnosti, rozkolísaných právních norem a nekonečných soudních průtahů, přichází jako na zavolanou Periferie, psychologické drama o zločinu a jeho potrestání. Je třeba za to dramaturgii Švandova divadla vyslovit uznání, repertoárový přínos je očividný a hranice smíchovské scény zcela určitě přesahuje. Na ni se navrací jako na své kdysi domovské jeviště František Langer (1888 - 1965), v prvorepublikovém údobí vedle bratří Čapků jeden z nejhranějších českých autorů, a to nejenom v Evropě.
Langer napsal tento hořce baladický příběh s prvky tragického komična roku 1925, ještě v doteku se sociálními baladami Wolkerovými, v nichž se existenciální postavení chudých vrstev tematizuje spolu s estetikou továrních hal a městských periferií. Není proto divu, že se postavy této společenské kategorie v českém dramatu rychle zabydlily, na hony vzdáleny pozdějším "dělnickým typům", jak je z marxistických příruček generovali autoři propagandistických opusů v prvních desetiletích totality.
Periferní hezoun Franci, propuštěný kriminálník, a mladičká prostitutka Anna, ústřední dvojice příběhu, projeví v mezních situacích větší touhu po spravedlnosti jako očistném faktoru lidskosti než protagonisté měšťáckého světa, jimiž je Periferie rovněž zabydlena. A funguje tu ještě další etický fenomén - svědomí, psychologické podloží a hybná páka konání: na peripetiích aplikace svědomí do životních postojů jednotlivých hrdinů je celá hra vystavěna. Tato kategorie má dokonce svého sugestivního mluvčího, Soudce, jednu z nejoriginálnějších langerovských postav vůbec. Stanislav Šárský v ní opět dostal příležitost dokázat, jak široce emotivním rejstříkem vládne jeho herectví. Svým způsobem je to ústřední postava hry, lidsky věrojatná, a přece trochu tajemná, nesoucí poselství jakoby z vyšších duchovních sfér. Zároveň je určitou variací společenského zařazení Franciho a Anny: Soudce byl totiž ze svého stavu vyobcován a potuluje se jako blíženec, rádce a ochránce deklasované lidské menažérie.
Kolorit inscenace v režii a úpravě Daniela Hrbka (spolu s Martinou Kinskou ze hry vyňali například postavu Vypravěče) nezapře prvky postmoderního přístupu k jevištní adaptaci klasického textu. Je ve zdařilém řešení jednoty historického a současného, aniž se nadržuje jednomu či druhému. Povědomí doby, z níž hra vyšla, je sice zachováno, není jím však nefunkčně zahlceno a determinováno. Kostýmy, hudební sekvence, dokonale rozjetý jevištní park, organicky čisté spojení celku i detailu scény Karla Glogra, to vše evokuje léta dvacátá, ale zároveň ponechává velký prostor pro světelné a "konstruktivistické" efekty a spoluvytváří atmosféru jednotlivých obrazů.
Viktor Limr jako Franci se v roli postupně zabydluje, prost křečovitosti a siláctví a v klíčových scénách má jeho vnitřní svět - i v nedotaženosti některých replik a gest - osobitý mužný půvab. Anna Jany Strykové, nové členky divadla, odvádí uměřenou protihru k Franciho periferní mentalitě. Scéna vypjatě tragického dialogu v závěru nepůsobí ve vnímavé Hrbkově režii ani nevěrohodně, ani pateticky. Patnáctičlenný herecký tým nemá viditelných slabých článků, dispozice svých dramatických možností dosazují představitelé jednotlivých postav tak, jak jsme zvyklí je většinou vnímat (příkladně Ředitel Kamila Halbicha či Komisař Luboše P. Veselého). Připomínat velká jména a slavná údobí českého dramatu není nikdy marné: inscenace Periferie ve Švandově divadle to dokládá. Navíc se smutně aktualizujícím akcentem, v jakém vztahu s vinou, trestem, ale i svědomím je dnes česká společnost.
