Věda o Červené Karkulce

Oproti tomu nejsme s to vyprávět příběhy skutečných lidí, kteří žili v reálném čase a reálném prostoru, tedy - pokud něco takového vůbec existuje. My se na základě pravidelných hlášení našich smyslů domníváme, že ano, což i pro dnešní začátek postačí. Do historie se vždy vkrade jistá míra pohádkového vyprávění.

Příběh gotických chrámů, který zdaleka není jen příběhem dějin architektury nebo dokladu a svědectví jedné kulturní epochy, ale součástí epochy, tedy spíše eonu a nejspíše aionu v duchu učení Carla Gustava Junga, ale to bychom se okamžitě zamotali do lesa slov, z něhož už by nebylo úniku. A neboť se chceme zamotat do lesa úplně jiného, lesa skutečného, který existuje dodnes, pomineme složitosti chápání obrovských vývojových etap civilizace a řekneme prostě a jednoduše, že dnešní les v kraji Champagne, les nazývaný les Orient je změřen na přibližných dvacet hektarů, což z původní rozlohy je sice málo, ale přesto dost.

Základní informace praví, a tady narazíme opět na Červenou Karkulku, že ještě bratru před sto lety tam žili vlci. Takže - kdyby někdo chtěl drama Karkulky umístit právě sem, nemohl by mluvit o době mladší než sto let. Jak se ovšem patří na pohádkově tajemná místa, je zde těžká, jílovitá půda, která při častých deštích měkne a mění se v nebezpečné bláto, mokřiny a snad i močály, rozhodně zdejší obyvatelé vědí, že přebrodit řeku bláta je mnohem nebezpečnější a namáhavější než přebrodit řeku plnou vody. A jak dá nevědecký rozum - žijí zde tudíž i víly.

Nic z řečeného ještě nebylo podstatné. Podstatné teprve začíná. Ze všech místních jmen plyne, že kdysi zde sídlili Keltové a přírodní jezera se nazývají morge. A jsou tu také Morga lesů a Morga polí, což prý všechno pochází od tajuplné víly Morgue - a to je naše důvěrná známá Morgana, víla jitra, rozbřesku a počátku.

Právě teď je řeč o místech, která se nazývala zemí stromů, a tam tesaři, drvoštěpové mluvili, jak se dozvídám od pana Charpentiera, polotajným jazykem svých řemesel.

Tajným jazykem hovořívali i kameníci a stavitelé chrámů, cech tak tajemný, že zaměstnává seriózní spisovatele a badatele dodnes, rovněž jako ty, kteří najdou záhadu i na dětském pískovišti, uprostřed stavitelů písečných hradů.

A les, o němž je řeč, se nazývá les Templu, čili chrámu.

Takto složitě jsem se propracoval k dalšímu odhalení tajemství Kodexu gigas, tedy Ďáblovy bible. To, co okolo komunit mnichů vznikalo, bylo především osídlení, praktické k životu i povznesení ducha, což se dnešních panelácích říci nedá.

Řekl bych zkrátka, že dodnes za mnohé vděčíme právě pohádkovým krajům.

Město Chrast, u něhož v klášteře Ďáblova bible vznikla, toho dokladem.