Deset let od česko-německé deklarace

Ač nešlo o žádnou mezistátní smlouvu, nýbrž "jen" o výraz vůle obou stran nechat minulost minulostí a zabývat se budoucností, mělo prohlášení o smíru jeden zcela konkrétní dopad: na základě deklarace vznikl totiž - sice téměř o rok později ale přece- česko-německý fond budoucnosti. Jeho hlavním smyslem sice bylo odškodnit oběti nacismu, nicméně zbývaly v něm prostředky i na spoustu dalších věcí. A to nejen na stipendia nebo opravu památek, ale i na podporu nejrůznějších společných česko-německých projektů: od letního tábora pro děti, přes výlet ženského spolku ze Šumavy do Bavorska a naopak, až po setkání hasičů nebo vědecký seminář. Takových akcí byly v uplynulém desetiletí stovky, ne-li tisíce.

Na každém z nich se poznali obyčejní lidé a občas se i stalo, že začali mít o své sousedy hlubší zájem. Hlavně proto má dnes situace v česko-německých vztazích jinou kvalitu než například na hranicích s Rakouskem, kde převažuje větší odstup. Nanejvýš se při oficiálních příležitostech sejdou starostové a potřesou si rukama. Česko-rakouské iniciativy proto dnes žádají, aby podobný "fond budoucnosti" založily i Praha a Vídeň.

Že je užitečnost česko-německého fondu budoucnosti v diplomacii Česka i Německa mimo veškerou pochybnost, dokládá fakt, že se obě země bez větších problémů právě dohodly na prodloužení působnosti fondu. Původně byl totiž plánován jen na jedno desetiletí. Teď mu Praha a Berlín hodlají poskytnout další finanční prostředky: Česko postupně celkem 5 milionů a Německo 12 a půl milionu eur. Budou to určitě dobře investované peníze.

Také další konkrétní produkt česko-německé deklarace, totiž diskusní fórum, je považováno za úspěch: jeho výroční konference jsou dnes respektovanou základnou solidní česko-německé diskuse a už si málokdo vzpomene, jaké emoce provázely jeho vznik: když Německo jmenovalo mezi 20 svých zástupců do fóra také funkcionáře sudetoněmeckého krajanského sdružení, mluvili zdejší komunisté o provokaci a sociální demokraté se z protestu odmítli zakládají schůze zúčastnit. Dnes tam zasedá svorně parlamentní levice i pravice vedle předsedy landsmannschaftu Bernda Posselta a zástupců menšin, zájmových sdružení i průmyslu.

Přesto neškodí připomenout si, v jaké atmosféře se tenkrát, před deseti lety, česko-německá deklarace vlastně podepisovala. Do bouřlivé diskuse o tom, že v deklaraci chybí zmínka jak o postupimské konferenci jako příčině odsunu, tak o individuálním odškodnění obětí, přilil olej kancléř Helmut Kohl: při podpisu deklarace totiž na přímou otázku novinářů po nárocích sudetských Němců na odškodnění bezelstně odvětil, že těch se deklarace samozřejmě netýká. Nechtěl tím sice říci nic jiného než to, že se německá vláda nemůže vzdát za své občany jejich nároků, protože by se vystavila nebezpečí, že se obrátí na ni, ale malér byl na světě.

Při následném schvalování deklarace v parlamentě soutěžili poslanci o to, kdo z nich nejlépe hájí údajné národní zájmy. Vedli samozřejmě republikáni a komunisté, kteří deklaraci rovnou označili za zradu. Ale i sociální a občanští demokraté přispívali zdatně k vytvoření dojmu, že v deklaraci nejde podle českého výkladu o smír s Německem, nýbrž o to, aby nám Němci dali už jednou provždy pokoj. Příležitost k otevření tématu usmíření tak byla v českém parlamentě zcela promarněna. I tehdejší premiér Václav Klaus a ministr zahraničí Josef Zieleniec tenkrát hlavně zdůrazňovali, že minulost je odškrtnuta a se sudetskými Němci není o čem diskutovat. Dva roky vyjednávanou česko-německou deklaraci nakonec poslanci schválili s poněkud zašmodrchanou preambulí, ve které se výslovně vztahují k Zielenciovým zdůvodněním a vysvětlují, že jenom tak je třeba text deklarace číst.

Ani v sousedním Bavorsku a především na tamních sudetoněmeckých sjezdech to ovšem nebylo o nic lepší: Požadavky Bavorska nahradit v české versi deklarace slovo Vertreibung pojmem vyhnání a nikoli vyhánění působily ve zdejších politických kruzích jako tmel. Se sudetskými Němci si za jednací stůl nikdy nesedneme, hřímali čeští politici jednohlasně. Deklaraci nikdy neuznáme- znělo ozvěnou ze sudetoněmeckých srazů v Norimberku nebo Augsburku. Na těchto postojích se navzdory deseti letům, které od podpisu deklarace uplynuly, nezměnilo prakticky nic. Až na jednu věc: přestaly být důležité.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .