Goat Island: Kdy pokvetou...?
Pohybově-divadelní skupina Goat Island z Chicaga hostovala 19. a 20. ledna v Alfrédu ve dvoře. Pro zájemce pořádá v tomto týdnu workshop. Herci mají na zemi vyznačený svůj prostor bílými liniemi, které nesmějí překročit a zpoza kterých byly odsunuty špičky diváckých bot a zavazadel. Je to velmi kontaktní, přesto striktně oddělené uspořádání. Zarážející bylo skromné upozornění, že v průběhu představení je možno ze sálu odcházet těmito a těmito dveřmi. Večer trvá dvě hodiny bez přestávky a intenzivně pracuje s momenty ničeho a čekání, s opakováním a setrváváním.
Metoda Goat Island má povahu výzkumu. Spočívá ve výběru tématu, následném sběru materiálů a posléze v uchopení tématu tělem a v přenosu tématu do pohybu a slov. Centrem performance "When Will The September Roses Bloom?" je fenomén oprav, opravování, vratnosti a vadnosti. Co opravit lze a co ne. Autoři se inspirovali příručkami pro opravu spotřebičů, historií výuky abecedy v Americe, němým filmem "Wind" z roku 1928, výpočtem Fibonacciho spirály (popisující rozpínání vesmíru), z filosofie Simone Weilové a z poezie Paula Celana, který chtěl po válce očistit/opravit znemožněnou němčinu.
Pět performerů kolem středního věku působí civilně, až všedně, znepokojivě neutrálně. Jsou oblečeni ve škrobených bílých košilích a na první pohled kousavých kalhotách; zhruba v polovině se převléknou do slavnostního: ženy do nepříjemně nijakých šatů, muži do sametu a flitrů. Kombinují pohybové sekvence s mluveným slovem a s činoherectvím, v pravidelných intervalech se zcizují. Rozsvěcí se v sále a performeři se omlouvají nebo vysvětlují nebo přednášejí o pohybu po a proti směru hodin, o slepé skvrně oka, evakuují se skrz centimetrovou dírku v kartónu. Jejich pohyb je v zaběhnutých vzorcích, které se obměňují; je funkční, ale zároveň vnitřně poruchový. Těla herců jsou jakoby zatuhlá, končetiny i odvaha nedostatečná, pohybové vzorce připomínají zvířata nebo neohrabané děti. Je to ale neohrabanost programovitá, iritující, spíše pocitová než do očí bijící, tušíme za ní velkou obratnost, kterou nám aktéři nedopřejí vidět. Nezbytnými rekvizitami jsou kartónové kolo a desky, berle, podpěry, náhražky a přetvarovače těla, náhubky. Všechno je nesmírně provizorní a nestabilní. Zvláštně se zachází s časem: divák musí mnohokrát vědomě čekat nebo strpět vrácení a změnu sekvence - opravu, pokus - je přitom oslovován a na něco upozorňován. Představení má jistou didaktičnost, jistý suchý humor, nápaditost a značnou vědomou nesnesitelnost. Úžasná je situace, kdy herečka stojí ve strnulé pozici na jedné noze tak dlouho, dokud zní nepříjemná country-popová píseň, která trvá přesný (vysoký) počet vteřin, vypočítaný z Fibonacciho spirály. Divák se pase sólovým strnulým tělem, které se postupně samo povoluje a rozechvívá. Přestavením procházejí postavy, které postupně krystalizují a ujasňují se. Filmová hvězda, pes, muž, kterého natahovali na skřipec a kterému se mohla spravit ramena, ale ne duše, který v poničených rukách křečovitě svírá desku stolu bez nohou, kterému vytáhnou z rukávů dvě růže. Nejsilnější stránkou performance je její nenápadná podmanivost: ačkoliv dokáže povrchně otrávit během patnácti minut, vnitřně diváka naprosto získá. Nabízí radost z myšlení, z dekódování pohybů, detailů a situací. V souladu s tématem vratnosti se hraje dva večery za sebou, pokaždé tentýž materiál, ale v jiném sledu. Dvě představení v jednom vytvářejí zvláštní jednotu, i když se počítá s tím, že většina diváků uvidí jen jednu část. Druhým názvem představení je "Last Night Was Only a Comedy".
Skupina Goat Island vznikla v roce 1987. Spolu s představením, které jsme mohli vidět nyní v Praze a které vzniklo před dvěma lety pro divadelní bienále v Benátkách, má za sebou osm kusů. Devátý a poslední, po němž se soubor po dvacetiletém působení hodlá rozpustit, má být premiérovaný letos, zaměřený na architekturu a snad opět dovezen do Česka.
