Veliký Sun

"Četl jsem postupně lidová vyprávění z dávných dob; shodují se bez výjimky v tom, že případy, kdy z lidských těl vyrazila opeřená křídla a [těla] stoupala v letu jako by neměla váhu, byly výsledkem požívání elixírů (...) moje jediná lítost byla, že je (...) putování skrze oblaka tak nedostupné." Potud kniha Tchaj-čching tan-ťing jao-ťüe, což se přibližně překládá jako "Objasnění Knihy elixírů Nejvyšší čistoty", jejíž autor, snad Sun S'-miao, proslulý učenec přezdívaný někdy Veliký Sun, se v ní věnuje preparátům, které by měly prodloužit lidský život, či dokonce učinit člověka nesmrtelným. Dodejme, že víra v nesmrtelnost se v Číně objevuje zhruba počínaje 8. stol. př. n. l. a podle našeho úryvku se tento pozoruhodný stav prý projevuje tím, že takové osobě vyrůstají křídla.

Nejdřív se zmiňme o autorovi, přesněji o muži, který je tradičně za autora pokládán. Není to snadné, protože život vzdělaného, avšak excentrického mistra Suna byl zaznamenán až několik staletí po jeho smrti. Navíc, autorem některých legend o sobě byl nejspíš sám Sun S'-miao. Podle vlastních údajů se narodil roku 581 n. l. a v sedmi letech začal s intenzivním studiem - učil se údajně tisíc slov denně, takže když ho spatřil Tu-ku Sin, správce oblasti Lo-čchou, pravil: "To je zázračné dítě!" Tu-ku Sin, jeden z velkých vojevůdců v čínských dějinách, však spáchal sebevraždu již roku 557.

Když Sun dospěl, odešel do samoty do hor a dvakrát odmítl pozvání k císařskému dvoru. Do třetice přijal a byl nějakou dobu dvořanem. Nakonec však opět odešel. Co úmrtí? "[S'-miao] zanechal příkazy, aby byl pohřben s nejmenšími obřady. Neměly mu být dány žádné pohřební dary a žádná zvířata neměla být obětována duchům. Poté, co uplynul více než měsíc, nezměnila se jeho podoba. Tělo, když bylo ukládáno do rakve, bylo [lehké] jako prázdný oděv. V té době to vyvolalo mnoho údivu." Jistě, protože pokud bylo Sunovo tělo jen prázdná schránka, neznamenalo to snad, že se zařadil mezi nesmrtelné? Tehdy byl takový výklad nejen možný, on byl věrohodný. Pro dnešní historiky platí jen střízlivé datování: Sun S'-miao, 581 (?) - 682 (?) n. l.

Návody popsané v jeho knize jsou vesměs zcela jasné, aniž by se autor uchyloval ke složitým symbolům a nejasným formulacím. Dokonce podle některých názorů není ve starověké čínské literatuře další dílo, kde by byly laboratorní operace a použité látky popsány tak jasně a spolehlivě. Podívejme se tedy na návod na "Elixír šarlatového sněhu a tekoucích perel". Tento preparát měl být vskutku zázračný, ale nebyl to jeho účinek, co vzbudilo pozornost předního světového sinologa, amerického profesora Nathana Sivina, který zopakoval v laboratoři část přípravy tohoto léku. Podle mistra Suna se přitom vychází z realgaru (tetrasulfid tertraarzénu) smíchaného s octem - tato směs se suší na slunci. Po přidání bílé soli (pravděpodobně kuchyňské) se meziprodukt vloží do dobře utěsněné nádoby, která se nejdřív den a noc zahřívá, načež se pak tři dny a noci silně žíhá tak, aby přitom měl spodek nádoby stejnou barvu jako plameny. Po ochlazení se obsah nádoby rozdrtí, přidá se vařená rýže, a proces se opakuje v dobře utěsněné nádobě. Když je tato medicína hotova, prý se leskle třpytí. Jemně rozemletá, slisovaná do pilulek velikosti konopného semínka a smočená vaječným žloutkem a trochou octa údajně uzdraví nemocného, který je na prahu smrti, a dokonce prý oživí i mrtvého.

Není snadné reprodukovat staré návody, v nichž jsou zmíněny údaje o množství jen u některých použitých ingrediencí, nemluvě přitom o potížích se starými jednotkami. Prof. Sivin uvedl, že použil chemicky čistý realgar, ocet byl rýžový. Protože neměl hliněné tyglíky, posloužil si niklovými laboratorními kelímky postavenými otvory na sebe, a spoj utěsnil pastou z hlíny a kamence. Když více méně dodržel teplotní režim pokusu zjistil, že "medicína", která přesublimovala do horního kelímku a silně ho zkorodovala, byl kovový arzén. Nedalo se však spolehlivě určit, co je po chemické stránce konečná forma elixíru, protože tento pokus zopakoval jen první polovinu návodu. Té se později věnovali i čínští vědci a potvrdili, že sled chemických reakcí v první polovině receptu opravdu vede k izolaci kovového arzénu z jeho sulfidu. Mimochodem, rýže nemusela být vařená. Po těchto pokusech zazněly hlasy, zda by se Sun S'-miao neměl pokládat za objevitele arzénu. Dosud se tradičně uvádí jako objevitel evropský učenec, dominikán Albert Veliký (před 1200 - 1280), jedna z největších postav vrcholného středověku. I tento údaj o objevitelství je sporný. Už proto, že v té době neexistoval pojem "chemický prvek". Především ale se za objev prvku pokládá takový případ, kdy autor jednoznačně prokáže, že jde o látku odlišnou od všech podobných zatím známých, což by byly kovy. To neudělal Albert Veliký, ani Sun S'-miao.

Zvukovou podobu tohoto příspěvku naleznete také v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 26. ledna 2007.