Spiknutí a malé kejkle
Že historie skrývá mnohá tajemství, to je již dosti otřepané klišé. Že se různé záhady v běhu skutečných událostí staly námětem prozaických děl, to je více než samozřejmost. V konkrétním případě pak jde jen o to, jak se autor popere s "krajícem", do kterého zakrojil. John Sack (nar. 1938) zůstal se svým historickým románem Františkánské spiknutí spíše v zóně šedivé průměrnosti.
Děj je převážně zasazen do druhé poloviny třináctého století. Podnětů, z nichž je možné vytěžit záhadu, je tedy, pochopitelně, přehršel. Křížové výpravy do Svaté země, styk s cizími kulturami, komplikované vztahy uvnitř katolické církve, mocenské boje o sféry světské, ale také o papežský stolec, poněkud nepřehledná situace v řeholních řádech. A do toho vidění, zjevení, stigmata, ale také přeludy, halucinace a jiné kejkle. Zkrátka ideální prostředí zápletku, kterou budou neohrožení hrdinové před čtenářovým zrakem urputně a v neustálém ohrožení života rozplétat. Bohužel, John Sack si z historické epochy a jejích dějů utvořil plošinu, na níž bez ponoru i bez vzletu rozehrál "pimprlové" divadlo jednorozměrných postav.
Hlavní zápletkou by, jak napovídá název, měly být okolnosti smrti a odkaz světce, který je v povědomí zapsán jako usměvavý strýček, rozmlouvající se svými zvířátky, v lepším případě jako chudobu hlásající autor Písně bratra Slunce. V románu je už František z Assisi spolehlivě pochován a "horda" pozůstalých bratří se snaží z jeho životního odkazu vytvořit líbivou legendu. Proč a komu to má prospět, autor neřeší. Jsou to jenom kulisy.
Nejpřekvapivější totiž nejsou Františkova stigmata, nejurputněji není pátráno po jeho hrobu. Čtenář brzy zjistí, že nejde ani o středověkou detektivku, ani o šokující či dramatické odhalení. Příběh totiž brzy sklouzne ve sladkobolný milostný románek a úporné úsilí bude věnováno jen rozpoznání, s kým vlastně hlavní hrdinka Amáta své milostné touhy realizuje. Právě kvůli zneužití námětu jsou nejslabší pasáže, ve kterých autor předstírá meditaci o historickém rámci a jeho text se stává jakousi pseudofilosofickou úvahou o domnělém středověkém polyteismu či nepravděpodobné multikulturní smířlivosti.
Mýtus o ztraceném světci je nakonec pouhou zástěrkou. Věrohodnost použitých historických okolností je potlačena a skrze poněkud hollywoodsky nadsazený styl občas dokonce problesknou lechtivé až erotické scény.
A tak věc pramálo zkomplikuje nezřetelnost toho, v čem je vlastně podstata záhady. Happy end je naplněn, zlí jsou potrestáni a dobří odměněni. Odpověď dostanou i ti, kdo by pátrali po tom, k čemu sloužilo nehodné bratrstvo a na co, safra, ten František vlastně zemřel. Že to nepřekvapí a neohromí, to už je jiný příběh.
Františkánské spiknutí je typickým populistickým románem. Čerpá z atraktivního tématu, vzrušivosti záhady uložené v historickém návleku a z příkladu bestsellerových předchůdců, jejichž "vlajkovou lodí" je Da Vinciho kód. John Sack zvolenou cestou prošel s průměrným úspěchem. Jeho dílo nevládne ani přílišnou magií čtivosti, a tak, i když děj není nijak komplikovaný, překonat více než čtyřsetstránkový text může být větší překážkou, než přijmout nabízenou variantu řešení.
John Sack, Františkánské spiknutí, Argo, Praha 2006, překlad: David Petrů, str. 431.
