O středověkém fotbalovém míči

Zpočátku se věc jeví zcela nevinně, posléze se ukáže, že učitel sémiotických národů, pokud lze stoupence a vyznavače sémiotiky označit za národ... Na tomto místě následují tři tečky hned na začátku, přestože patří vlastně až na konec. Národ sémiotiků ovšemže neexistuje, učitel takových národů také ne, nicméně klasik a guru tohoto oboru Umberto Eco už dokázal ve Jménu růže, že středověk je téma velice současné a aktuální. Středověk sice nerozbíjel atom a neklonoval císaře i krále, vystačil si s vůlí boží, ale to nic nemění na tom, že jeho temnota mu byla neprávem přisouzena, když se jeho symbolem stala hladomorna, mučírna, svět pověr a bludných představ, náboženského fanatismu a pro nás nepochopitelného společenského uspořádání, které lidstvo změnilo pod praporem pokroku až ke dvacátému století. Tedy k hladomornám, mučírnám, světu bludných představ a pověr, náboženského a rasistického fanatismu.

Žijeme hygienicky, polykáme penicilin a na hrůzy se díváme na televizní obrazovce, přivyklí lhostejnosti coby obrannému mechanismu. A přivyklí výmluvě, že my za nic nemůžeme, my se jen díváme.

Tady by se ovšem nezávaznost fejetonu proměnila v politický komentář, a ten patří jinam.

Aby nezávaznost nebyla zase tak nezávazná, je třeba otevřít knihu. Napsal ji Jaques le Goff, velikán mezi medievalisty, a nazval ji prostě "František z Assisi." A v úvodu autor napsal:

"Postava Františka z Assisi mě přitahuje už bezmála půl století, od chvíle, kdy jsem se začal zajímat o středověk, a to hned dvojím způsobem. Především jako postava historická, jako člověk, který v samém srdci rozhodujícího přelomu 12. a 13. století, kdy se rodí moderní dynamický středověk, uvedl do pohybu náboženství, civilizaci a společnost." Nikoli konec úvah o tom, že se v pohledu na historii budeme muset zbavit mnohých předsudků. V seriálu Tajemství Ďáblovy bible se už několik týdnů zabýváme mnišskými řády, podrobně řádem benediktinů, ale i z toho lze extrapolovat obecnější poznání, a sice: mnišské řády nejsou tajemné kutny, hábity, kápě přes obličej, temnoty podzemních chodeb, světla loučí a mumlání modliteb, ale je to především jedinečný a monumentální svět organizace společnosti. Doklad cílené a promyšlené snahy osídlit pustiny a z neprostupných lesů stvořit místa osídlení.

K tomu tehdejší společnost potřebovala své svaté, na něž se dnes díváme se shovívavostí racionality, jež nám velí věřit jen tomu, co lze změřit, zvážit a prozkoumat mikroskopem nebo teleobjektivem. Je to řečeno hodně zjednodušeně, ale my lidé jsme už tací, že ke všemu, co konáme, potřebujeme jakési "vyšší" poslání. Národ, vlast, církev, myšlenku, ideu, prapor, heslo. A nejde-li zrovna o hodnoty tak důležité, uchýlíme se alespoň k fotbalu, abychom se přimkli ke společenství sdílených nadějí, časů společných vítězství i porážek. Zástupnost je patrná, dres symbolický a potřeba věčná.

Nemluvě už o tom, že jsem se nedávno dočetl kdesi u kohosi, že středověké hry, založené na kopání do čehosi podobného míči, měly náboženský podtext: prý se tak hrávalo s hlavou Jidášovou, aby si to ten zrádce odnesl, a to navěky.

Takže mohu skončit tam, kde jsem začal: pokud se zbavíme vlastních předsudků a jen trochu přizpůsobíme terminologii, svět středověku se stane zřetelnější a srozumitelnější.

Pointa je optimistická: třeba nám to k něčemu bude.