V Zakopaném byl zvláštní maškarní bál
Je čas plesů, karnevalů a bálů - to asi není třeba připomínat. Tuto tradici máme společnou i s našimi sousedy. Nebudeme si ale povídat o srazech společenské smetánky v operách. Náš zpravodaj v Polsku Martin Dorazín vás v reportáži pozve na zvláštní maškarní bál, který se konal v jedné velké dřevěnici v tatranském Zakopaném.
Vítáme vás na karnevalovém plese pod názvem "Teorie relativity". Už z tohoto pozdravu mi bylo jasné, že nepůjde o tuctovou akci. Tatranští malíři, grafici, sochaři a řezbáři se sešli v domku jednoho z místních umělců, aby se dobře bavili a pomohli své kolegyni po těžké dopravní nehodě.
"Všechno to děláme pro to, abychom shromáždili co nejvíce peněz pro Aňu Królovou. Už tři roky jezdí po různých rehabilitacích, a to hodně stojí. Je to naše kolegyně, kamarádka a tatranská průvodkyně. Chceme jí pomoci."
Místnost se rychle zaplnila roztodivnými postavami. Přišel Jásir Arafat, několik mimozemšťanů, objevili se tatranští skřítkové i pánové v cylindru. Na bále pod názvem Teorie relativity nemohl chybět ani její autor a jeho slavné výroky.
"Začnu od Einsteina, který řekl, že skutečnost sama o sobě neexistuje. Jsou jen obrazy, viděné z různých perspektiv." Paní Magda Einsteinovými slovy prokládala celý večer. Trousila je, kudy chodila: "Fantazie je důležitější než vědění."
Rozcuchaný velikán se na nás smál z obrovského okna, na které jeho tvář namalovala malířka Zuzana, majitelka domu. Vilu rozdělila na tradiční a experimentální prostor: " Jsou to dekorace na téma teorie relativity. Tuto halu jsme pásy igelitu rozdělily na různé pokoje, podle představ jednotlivých umělkyň. Jak dlouho to ale vydrží, to nevím."
Dlouhými cáry polyetylénu probleskovaly barevné reflektory a zespodu se valila umělá mlha. V takovém prostředí by se mohly dít různé věci, říkal jsem si, když jsem uslyšel zvláštní zvuky.
V labyrintu jsem potkal malířku Magdu, která i tady šířila Einsteinovy výroky: " Co je to za smutnou epochu, ve které je jednodušší rozbít atom než předsudky."
V umělém bludišti jsem narazil také na malou vílu. Zeptal jsem jí nejen na to, jak se odtud dostanu ven, ale také, co se bude dít dál: "Bude se tancovat a dál už nevím."
A skutečně - ve vedlejší místnosti právě začínal rychlokurz horalských tanců. A pak se konala dražba předmětů, které věnovali místní umělci ve prospěch postižené Ani Królové: "Mám tu překrásně zdobenou mísu. Vyvolávací cena 50 zlotých." Vyřezávaná mísa se nakonec prodala za osminásobek. Muzikanti věnovali do dražby housle.
Tatranští umělci vybrali na pomoc své postižené kamarádce několik tisíc zlotých. Pro mě byl tento příjemný večer novou zkušeností. Zjistil jsem, že v trochu snobském Zakopaném žije vedle zlatokopů, kteří z turistů ždímají peníze na každém kroku, i velká komunita úplně normálních lidí.
