Josef Pekař impresionistický

Ostatně připodobnění Pekařovy práce k impresionistickému plátnu není tak docela od věci. Josef Pekař je sice často řazen do škatulky takzvaných pozitivistických dějepisců, jejichž krédem mělo být sepsání minulých dějů tak, jak se opravdu staly, jenže podstatná část Pekařových prácí se této šabloně zkrátka vymyká, a to právě díky Pekařovu osobitému vkladu.

Dnes již samozřejmě víme, že nestranná objektivita je v historické práci nedosažitelná a každá pořádná historická kniha v sobě nese punc svého autora, jeho preferencí a osobnostních rysů. Ale to je moment, jímž se psaní o dějinách odlišuje od pouhé reprodukce psaných či obrazových dokumentů. Právě onen těžko uchopitelný cit pro řeč pramenů je oním prubířským kamenem, jenž z učence činí historika. A Josef Pekař patřil nesporně k těm, jimž byla dána do vínku schopnost usouvztažnit jemné nuance přediva pramenů do živého a ke čtenáři hovořícího celku. O tom, do jaké míry se v Pekařově Knize o Kosti zrcadlil vztah k rodnému Turnovsku a Českému ráji, či do jaké míry jeho středostavovská povaha ovlivnila hodnocení husitství v Žižkovi a jeho době, se toho již napsalo mnoho. Věnujme se tedy Pekařově publicistice, jeho fejetonům a žánrovým črtám, v nichž se snad nejvíce zrcadlily historikovy časové názory i momentální nálady...

Josef Pekař publicista

Je příznačné, že Pekařova publicistika začíná i končí zájmem o jeho nejbližší okolí. Roku 1889 mladý student publikuje v Jizeranu kulturněhistorické črty o hradu Valdštejnu a mladoboleslavských margináliích, naopak posledním veřejným projevem Pekařovým v zimě roku 1936 bylo jeho playdoyer za zachování soboteckého zámečku Humprecht. Českému ráji vůbec věnoval Pekař čas vždy, pokud mu zbýval. Když ne, přispěl byť jen krátkou vzpomínkou - jako tomu bylo roku 1923 do Jubilejní revue studentstva turnovského.

Logo|foto:Český rozhlas

Podstatnější část Pekařovy jubilejní publicistiky je dnes se samozřejmostí vnímána coby integrální součást jeho historického díla, neboť mnohé z těchto statí (k výročím svatováclavským, husovským, lipanským, bělohorským, nepomucenským, Palackého etc.) jsou součástí takřka všech pekařovských výborů (viz například bibliografie na webu časopisu Dějiny a současnost). Pekař byl však především znám jako schopný a břitký polemik, ostatně o jeho pravidelné příspěvky projevil po první světové válce zájem i Karel Čapek, tehdy redaktor Lidových novin. Polemický duch Pekařův vzplanul ovšem již počátkem jeho vědecké dráhy a nepolevil vlastně nikdy. V každé době se Pekař doslova pral o svůj pohled na svět a nezřídka měl to štěstí, že nezůstával osamocen. Nebylo tomu tak ale vždy.

Když se jako mladý historik rozžehnal se staročeskou generací, připojiv se ke kritice pravosti Rukopisů po boku svého učitele Golla, bylo to vcelku pochopitelné gesto začínajícího bouřliváka. Ostrou reakcí na sprostou kritiku Čechů ze strany německého historika Theodora Mommsena (1897) si Pekař získal srdce široké vlastenecké veřejnosti. Jeho historické východisko vztahu ke světu se však časem začalo střetávat s pragmatickým sociologizováním Masarykovým a přes proměnu Pekařových názorů během první světové války a vřelého přijetí vzniku nového státu se autor Knihy o Kosti a životopisec Palackého a Valdštejna již nikdy nevymanil z pozice konzervativního kritika, byť toto hodnocení nebylo zdaleka vždy opodstatněné.

Josef Pekař v době 1. světové války

Během války i po ní se Pekař z pozice znalce moderních evropských politických dějin věnoval komentování průběhu i osvětlování pozadí světodějných válečných událostí. Jeho příspěvky uveřejňovala především Národní politika, ale i Národní listy, Venkov a podstatný díl svých příspěvků věnoval Pekař i německému listu Politik. Mnohé z těchto statí našly své místo v dodnes cenných souborech Z české fronty a Světová válka. Pekařův historismus se však promítl i do jeho postoje k uskutečňování poválečné pozemkové reformy, tak ke kampani na vystupování z katolické církve. A právě v těchto postojích shledávala laická veřejnost Pekařovo zpátečnictví, ba dokonce zradu původních životních ideálů.

První republika

Pekař sám uchoval dopis, jenž si mu dovolila zaslat stolní společnost z žižkovského hostince U Prokopa Holého poté, co roku 1921 uveřejnil v Národní politice svůj protest proti organizovanému vystupováni z katolické církve pod názvem Ve vážné chvíli. Uražení žižkovští husitští patrioti nadali univerzitnímu profesorovi blbců, napsali, že mu jistě měkne mozek, nepamatuje-li si, co že kdysi psával a přednášel o Husovi, a vyzvali ho k návštěvě svého oblíbeného podniku s nabídkou, že mu pár fackami napraví paměť. Rozporuplnost historikových závěrů, pro něž se snažil poctivě nacházet oporu v dobových pramenech se ještě více vyhrotila během třicátých let, kdy se Pekař pokoušel nestranně hájit vklad českých Němců do domácí kultury, což byl v době sílícího vlivu evropského fašismu i německého nacismu postoj běžnému českému člověku jen málo pochopitelný a zásadně neslučitelný s českým vlastenectvím, k němuž se Pekař vždy proklamativně hlásil.

A tak z Pekařovy publicistiky vyvstává nejen příběh bojů historika s proměnami dobových nálad, ale i skutečnost, že Josef Pekař, jakkoli se jeho odborné zájmy pohybovaly zejména ve středověku a baroku, byl člověkem, snažícím se vždy nahmatat na své paži nikoli tep zašlých časů, nýbrž především puls vlastní doby. O tom, že se Pekař živě zajímal o moderní dějiny, věděli nejen posluchači jeho přednášek z moderních rakouských dějin, ale dodnes se s Pekařem (byť třeba nevědomky) setkávají i uživatelé dosud nejlepší české encyklopedické příručky - Ottova slovníku naučného. Svazky VIII., IX.a XXVI. prvního vydání totiž obsahují nejen hesla Václav svatý - kníže český, Palacký František, z Waldštejna Albrecht Václav Eusebius, ale i Franky, Francie-Dějiny, Francouzsko-německá válka, Gambetta, Garibaldi či Egmont. A ačkoli ne všechna jsou podepsána výmluvnou šifrou Pkř., i tyto dodnes cenné stati jsou dokladem Pekařova živého zájmu o aktuální dění... Ne nadarmo jej bylo možné téměř každý den vidět ve Slavii, u Kupců či v jiné z jeho oblíbených restaurací, kterak u sklenice piva bedlivě studuje denní tisk a živě přitom gestikuluje rukou, v níž dýmá nezbytný doutník...

Celý rozhovor Milana Ducháčka s PhDr. Martinem Kučerou naleznete v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 9. 2. 2007. Můžete si jej poslechnout v archivu pořadů.