Na krátké pouti
Co znamená krátký život a předčasné úmrtí? Smutný fakt všeho, co nebylo dotyčnému umožněno stihnout. Fragmentárnost, rychlost a pomíjivost, nedokončenost. A pokud se projevovalo nějaké výrazné tvůrčí nadání, pak přetržená souvislost všeho, co potenciálně mohlo být vykonáno. Jeden z nespravedlivě brzy ukončených osudů připomíná nakladatelství Triáda knihou Jan Franze Eseje, kritiky, dopisy.
Jan Franz (1910 - 1946) se narodil na Vysočině, v malé obci Jitkov, osm kilometrů vzdálené od okresního města Chotěboře. Po maturitě na chotěbořském gymnáziu se zapsal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy ke studiu oborů čeština a francouzština. Poslouchal tam např. přednášky z dějin moderní filosofie u J. L. Fischera, z dějin francouzské renesanční literatury u V. Tilleho či krásnou literaturu francouzskou doby nejmladší u významného literárního kritika F. X. Šaldy. Studium ale v roce 1934 přerušil a již nedokončil. Během válečných let byl Jan Franz totálně nasazen v Lipsku, kde si při těžké práci v koželužně zničil zdraví. Důsledky se projevily záhy po Franzově návratu domů. Naplno u něj vypukla tuberkulóza a on zemřel v havlíčkobrodské nemocnici v dubnu roku 1946, ve svých pouhých třiceti šesti letech.
Osobnost Jana Franze v podrobné studii nazvané Zámlky za Janem Franzem představuje redaktor Českého rozhlasu, editor a básník Miloš Doležal. Z dobových materiálů, ze vzpomínek učitele i posledního Franzova žijícího bratra vystupuje nadaná osobnost literárního vědce a kritika (publikoval v časopisech Řád, jehož byl spoluzakladatelem, Tvar, Akord a Listy pro umění a kritiku, především v letech 1931 - 1933), možná i překladatele (v roce 1932 vyšel v Melantrichu jeho překlad knihy F. Funck-Brentana Lucrezia Borgia) a esejisty. Citlivé a vnímavé mládí Jana Franze se projevilo nejen ve schopnosti rozeznat kvalitu textu (mnohým přátelům posloužil jako první čtenář a soudce), ale také v jednání a zkratkách osobního života.
V krátké době spolupráce opustil redakci Řádu, kde se nepohodl především se Stanislavem Berounským, odešel z vysokoškolských studií, rozešel se s dívkou, nastoupil vojenskou službu. Ve stejné době došlo i k roztržce se staroříšským nakladatelem Josefem Florianem. To vše osobnost Jana Franze natolik znejistilo, že se nevrátil ani k úspěšně započatému studiu, ani k neméně nadějné literárněkritické práci. Byl zaměstnán jako archivář Zemského archivu, kde uspořádával spisový archiv Jednoty pro dostavění hlavního chrámu sv. Víta na Hradě pražském. Ale to už byla čtyřicátá léta dvacátého století a "velké dějiny" dokončily destrukci "malého života".
Literární a korespondenční pozůstalost, kterou publikace nabízí, obsahuje několik studií a 111 dopisů. Z pohledu současníka můžeme vyčíst posouzení tvorby Konstantina Biebla: "je příliš úzký, nevidí simultánně, nýbrž vzpomíná a přechází od jednoho pocitu ke druhému postupně, jako z jedné krajiny do druhé" či Vítězslava Nezvala: "trapná infantilní blaženost, rozplizlé idyly, ulízané padělky melancholie, všechny ty modré a růžové peřiny, mirabelky a rozkošní ďáblové v těle". Také je možné se dohadovat, kterým směrem by se Franzova tvorba ubírala dále, dle jeho sympatie k próze Jana Čepa (básníka lidské samoty), k poezii Jana Zahradníčka, nebo co vše mohlo "vyrůst" z přátelství s Bohuslavem Reynkem. Život Jana Franze zůstal rozpracovaným a neukončeným fragmentem. Ovšem v mnohém výrazným a inspirativním.
Jan Franz, Eseje, kritiky, dopisy, Triáda, Praha 2006, edice Delfín, str. 444.
