Ukrutná závrať - Vertigo
Milostný příběh stárnoucí taneční reformátorky Isadory Duncanové a mladého básníka Sergeje Jesenina byl umělecky nejednou zpracován. Českou premiéru hry současného dramatika Alexandra Stroganova Vertigo uvedl divadelní spolek Kašpar v režii Alexandra Minajeva.
Závrať člověka úplně pohltí, paralyzuje ho, dezorientuje. Ten se ztratí v prostoru, možná i v čase, všechny jeho vjemy se slijí do jednoho chumlu. A tak nějak viděl milostný vztah Duncanové a Jesenina ve své hře právě Stroganov. Psací stůl, židle, samovar i kufr visí ve vzduchu nad podlahou. Houpou se, točí, občas vyjíždějí do výše a zpět. Manipulátorem s těmito iluzemi, časem a s celým příběhem je prapodivná postava "černého muže" neboli archiváře Petra Sažina, který je mimo jiné postavou z Jeseninových básní.
Příběh začíná Isadořiným příjezdem do Ruska v době, kdy už tato žena měla za sebou několik bouřlivých vztahů, úspěšnou kariéru, ale také tragédii, při které se jí zabily obě děti. Američanka Duncanová chtěla v Rusku založit taneční školu, nadchla se pro revoluci, dokonce tančila na Internacionálu s rudou vlajkou. Vše dělala impulzivně a celou duší; své pocity vyjadřovala tancem. Zní to jako fráze, ale je to tak.
Komorní drama Vertigo se soustředí jen na ústřední pár, jedinou další postavou je onen černý muž v podání Františka Kreuzmana. Je to abstraktní figura, nabývající tu rysy vypravěče či Osudu, jindy zase přítele nebo fízla. Jesenin Petra Lněničky je proměnlivý a náladový, jak už to u kombinace básník-alkoholik bývá. Rázem se zamiluje, hned zase glosuje absenci citu; romantické vize střídá brutální monolog o Rusku. Hned přerostlý chlapec, hned zase bouřlivák. Přesto má v sobě stále jiskru, které se nedá odolat.
Jeho partnerku ztvárnila Jitka Nerudová. Isadořina řeč se přelívá v pohyb, myšlenky v taneční gesta. Věkový rozdíl mezi umělci je sice zastřen (skuteční herci jsou víceméně vrstevníci), nezapomeňme ale na vertigo-závrať a na kouzelníka s časem Mr. Blacka. Proto je zde dovoleno vše. Inscenátoři pěkně vystihli styl Isadořina vyjadřování, který podtrhl adekvátní kostým. Poutavé šaty neurčitého střihu vystihují ženskost postavy. Jejich součástí je dlouhá šifónová vlečka, kterou tanečnice používá při pohybu jako šál pro dotvoření výrazu. Také reliéfní stylizace odpovídá pokusům Duncanové rekonstruovat pohyb podle maleb z antických nádob. Hudební doprovod evokuje chopinovský klavír, tedy hudbu, na kterou tanečnice ráda improvizovala. Postava Duncanové sice vyznívá poněkud necivilně, stylizovaně a výstředně, ale zřejmě není daleko od hitorické pravdy. Ani jeden člen uměleckého páru přece nebyl všedním zjevem.
Příběh sleduje peripetie vztahu od jeho počátku až po krach a úmrtí obou hrdinů vcelku věrně, přesto se však díky způsobu ztvárnění (emocionálnímu a antichronologickému postupu rezignujícímu na jakákoliv vysvětlení i na vedlejší postavy) může zdát dost nepřehledný. Chvílemi také nekonečně zdlouhavý a statický, přesto s dobrým nápadem uchopit vztah výlučných osobností jako smršť, která nedbá o takové drobnosti jako čas a posloupnost, ale především pro nepřehlédnutelné herecké výkony Petra Lněničky a Jitky Nerudové.
