Dobrodružství křesťanského pralesa

IC. Lic. Michal Podzimek Th.D. je katolickým knězem na farnosti ve Smržovce v Jizerských horách a také vyučuje na Pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Na své koníčky, cestování a potápění, mu tedy mnoho času nezbývá. Jednou za dva roky vyráží do světa. Nedávno se vrátil z Malajsie. A tady jsou jeho postřehy:

Už dvě hodiny pochoduji tropickým pralesem s malajským průvodcem Sádibem, který mi prosekává mačetou cestičku k jeho domovu. Cílem je malebná horská vesnice Kiau Nuluh, která na stráni ve výšce 1200 - 1500 metrů nad mořem vypadá jako barevná perla uprostřed nekonečné temné zeleně deštného pralesa. Cílem ale není vesnice samotná (i když jsem se již dva dny těšil na mýdlo), nýbrž moji domorodí přátelé, kteří slibovali, že mi představí své křesťanství.

Podobně jako setkání s křesťany na Srí Lance před lety, i kontakt s křesťany ze severní části ostrova Borneo v Jihočínském moři zanechal trvalou stopu v mém životě. A proto jsem se rozhodl o tento nevšední zážitek podělit s vámi.

Cestou - necestou

Individuální cestování po souši v oblasti rovníku není nic jednoduchého a už vůbec ne pohodlného. Stovky kilometrů po bahnitých nebo špatně asfaltových cestách dělá z tohoto "Třetího světa" mezi Asií a Oceánií poměrně málo známou částí zeměkoule. Na bílé turisty zde narazíte spíše náhodně. Na pohodlí klimatizovaných hotelů, na čistotu a hygienu se musí mezi domorodci naprosto zapomenout. Zabíjení švábů nebo obřích pavouků před večerní hygienou v "koupelnách" je běžná procedura.

Přesto z tohoto zeleného a vlhkého koutu zeměkoule nezadržitelně přichází renesance hodnot, které již naše společnost ztratila.

Trochu náboženské historie Bornea

Původním přírodním náboženstvím zde byly až do šestnáctého století animistické kulty s krvavými rituály. Dodnes jsou vchody některých chatrčí ozdobeny lidskými lebkami. V 17. století sem po moři dorazil islám, který si ohněm a mečem s mnohými místními kulty "poradil". Přesto i dnes zde v pralesích Kalimantanu (jižní, indonéská část ostrova) přežívá kmen Dajáků - lovců lebek.

Nizozemci, Holanďané a později Britové s sebou přinesli křesťanství, většinou v protestantské formě. Katolická církev sem dorazila prakticky až ve dvacátém století, po rozpadu koloniální říše. Severní část Bornea byla totiž pod vládou Britů, a proto zde bylo možné vyznávat jen anglikánství. Díky anglikánům, ale i díky různým charismatickým církvím a křesťanským sektám se obyvatelé Sarawaku a Sabahu (severní provincie Bornea) naučili ctít křesťanského Boha. Provincie Sabah je velká asi jako naše republika, takže procestovat ji za čtrnáct dní není problém. Na většině území jsou dnes plantáže olivových palem. Zbytek pokrývá jen neprostupný prales, míst k navštívení je poměrně málo.

Jenom Alláh
Muslimové se za své náboženské nadvlády dopustili jednoho husarského kousku, který má dnes úsměvný následek. Když totiž učili původní Malajce úctě k jednomu a pravému Bohu, vnesli do malajštiny jako jméno pro Boha slovo "Alláh". Jenomže toto slovo se stalo natolik součástí jazyka (malajština se dnes píše latinkou jako naše písmo), že se malajské slovo "Alah" používá k označení Boha všeobecně. Když tedy otevřete malajskou Bibli, nebo když posloucháte mši v malajštině, prakticky jediné, čemu rozumíte, je slovo "Aláh".

Křesťanství roste v bolestech

Dnes je v Malajsii oficiálně okolo 30 % křesťanů, což je za poslední půlstoletí několikanásobný nárůst. Křesťanství, dnes hlavně katolictví, se šíří především na severovýchodní části Bornea.

Střed a jih Bornea (Kalimantan) je součástí islámské Indonésie, kde je však křesťanství stále potlačováno.

V malajské provincii Sabah, kterou jsem měl možnost podrobně s přáteli a s domorodými průvodci procestovat, je však křesťanství oficiálně svobodné, ačkoliv zde nemá na růžích ustláno. Jelikož je svobodná Malajsie sdružením sultanátů a profilovala se jako islámský stát, nemají ani křesťané, ani hinduisté či buddhisté příliš nadějí na získání dobrých zaměstnání nebo dobré půdy. V tropických nížinách, které jsou pokryty plantážemi palmy olejové, mohou lidé sehnat lépe placenou práci. Proto zde žije téměř výlučně islámské obyvatelstvo. Věže a kopule mešit potkáte na každém rohu. Někdy je mešitou jen bambusová chatrč, ale nechybí na ní kovová kopulka s půlměsícem.

Křesťané jsou vytěsněni do hor (do pohoří Kinabalu), nebo se živí řemesly ve větších městech na severu ostrova. V horách, kde je klima pro cestujícího Evropana přece jen o mnoho příznivější, jsou celé čistě křesťanské vesnice. Zde se však lidé k žádné placené práci nedostanou, maximálně příležitostně pomáhají za úplatu turistům a cestovatelům. Místní obyvatelstvo se proto zabývá pěstováním ovoce a zeleniny pro svoje přežití a trochu pro obchod, protože nezřídka na pokraji silnice, která protíná pohoří, prodávají vypěstované plodiny.

Domorodá vesnice

Vesnice Kiau Nuluh (jméno znamená "Tam, kde není voda"), kde jsme měl možnost trávit několik šťastných dní, je místem tak zapadlým, že ho nelze nalézt ani na podrobných mapách. Přesto zde žije okolo tisíce usměvavých Malajců. Tito vzrůstem malí a opálení lidé pěstují všude, kde se jim podařilo vypálit prales, vysokohorskou rýži, všechny druhy kořenové zeleniny, kaučukové stromy, banány, ale i jahody a jablka, zkrátka vše, co nesnese tropická vedra.

Lidé do této vesnice přišli až v polovině 20. století, protože zde předtím nebyl žádný pramen vody. Noví obyvatelé si zde proto udělali bambusové akvadukty a z okolních vysokých hor stáhli těmito důmyslnými vodními systémy celý potok. Dodnes - ačkoliv sem dorazili i plastikové vodovodní trubky - zde můžeme vidět několik domů, před které vede otevřený bambusový akvadukt.

Církev zblízka

Ve vzdáleném městečku Bundu Tuhan vznikla na konci 20. století farnost s kostelem sv. Pia X. Z této farnosti se pak duchovně spravuje i vesnice Kiau Nuluh, kde si katolíci postavili na skalním ostrohu kapli (velikosti většího kostela), která je zasvěcena Sv. Ireneovi. "Stát se křesťanem je pro Malajce velkým závazkem," řekl mi průvodce a dnes i přítel Jassin Miki. Když jsem se mu snažil lámanou angličtinou vysvětlit, že "u nás se lidé sice dávají pokřtít, ale potom víru nepraktikují," jen nevěřícně kroutil hlavou a nevěděl, jestli si vymýšlím, nebo tak špatně mluvím anglicky.

Stejně tak nemohl pochopit, jak mohou existovat ateisté nebo lidé k víře lhostejní. Termín "bez vyznání" sice v angličtině znal, ale každý "bez vyznání" je u nich chápán jako "nezařazený věřící", tedy člověk s vlastním božstvem, třeba animistický šaman. Člověka zcela bez víry nebo s vírou v nějaké věci či jen sebe, to opravdu neznají. Kiau Nuluh je tedy z 99 % křesťanská a 1 % jsou lidé bez vyznání, což znamená, že asi deset lidí ve vesnici jsou šamani nebo léčitelé, kteří se nevzdali úcty k přírodním božstvům a nejsou pokřtěni.

Katolíků je většina a s protestanty udržují bezproblémové vztahy. Vyznání jsou často napříč rodinami. V rodině Miki, ve které jsem bydlel, je devět sourozenců, z nichž je pět katolíků a čtyři jsou členy sboru místní evangelikální církve. Mnohdy jediný motiv k rozhodnutí se mezi katolickým a protestantským křtem je rozdílný názor na chápání svátostí či církevní disciplíny.

Křesťanská neděle ve vesnici

Mladá katolická církev ještě nemá plně obsazené farnosti kněžími, ačkoliv bohoslovců (studentů teologie) stále přibývá. Problémem je však finanční nedostupnost vysokoškolského studia, což trochu zpomaluje nárůst počtu kněží. Kaple sv. Irenee v Kiau Nuluh proto zatím nemá vlastního duchovního. Každou neděli tam dojíždí sloužit bohoslužbu slova některý z bohoslovců nebo misionář. Každý měsíc pak na jeden víkend přijede farář a po mnohahodinovém zpovídání odslouží v neděli v 9.30 mši svatou.

Těšil jsme se, že onu neděli, kdy jsem byl ve vesnici, přijede pan farář, jak mi moji přátelé mylně sdělili. Bohužel nakonec přijel jen student a nepřivezl s sebou žádné liturgické náčiní (misál a víno), a proto jsem nemohl sloužit mši svatou.

Bylo však zajímavé sledovat, jak šest set lidí, včetně desítek dětí i starých, putuje na bohoslužbu a plní do posledního místní prostornou kapli velikosti našeho kostela. Další pak vysazovali veliká okna, aby se mohli dívat dovnitř. Katechetky mezitím přinášely papíry s omalovánkami Ježíše pro děti (těch bylo více než sto), aby mohlo kázání proběhnout v klidu. Místní mládež pak za doprovodu dvou kytar zpívala písničky, ze kterých jsem rozuměl jen "Aláh - Aleluja."

Po vstupní modlitbě všechny předškolní děti (bylo jich asi padesát) odešly s katechetkami do stínu místní nově postavené dřevěné farní budovy.

Po biblických čteních, Evangeliu a kázání v malajštině, ze kterého jsem pochopitelně nerozuměl vůbec nic, následovalo Krédo, přímluvy a Otčenáš.

Mládí?

Mladé a opravdové je rychle rostoucí malajské křesťanství. Do budoucnosti hledí optimisticky, i když obavy z možného pronásledování (jako v sousední Indonésii) či ze špatné ekonomické situace tuto radost trochu kalí. Přesto na otázku "Co byste od nás nejvíce potřebovali?" se moji přátelé v rodině Miki jen smáli a odpověděli: "Všechno máme."

A mají pravdu. Koupelnu a záchod mají sice na dvorku, jídlo jen z vlastního pole, oblečení z "druhé ruky" od obchodníků, peníze téměř žádné a léčí se jen bylinami z pralesa, ale mají krásnou, čistou, upřímnou a mladou víru. A tu jsem jim opravdu trochu záviděl.