České dějiny v rytmu rock'n'rollu
Napjatě očekávanou nejnovější hru Toma Stopparda Rock'n'roll uvedlo v premiéře 22. a 23. února Národní divadlo v režii Ivana Rajmonta. Štuky historické budovy se zlatě otřásaly hudbou The Plastic People of the Universe a české dějiny ubíhaly před očima diváků.
Anglický dramatik českého původu Tom Stoppard je znám promyšlenou strukturou svých her, v nichž se prolínají různé motivy a zapadají do sebe v nečekaných paralelách. Často využívaný jazykový vtip se objevuje i v pasážích na taková témata, jako jsou filologické úvahy nad klasickou literaturou nebo matematické teorie. I ta Stoppard zapracovává, aniž by jeho dramata ztrácely soudržnost a sdělnost. Nejznámější je zřejmě Arkádie (kterou má v současnosti na repertoáru právě Národní divadlo, ale také Městské divadlo v Brně). Na dramatu Rock'n'roll reflektujícím komunistické Československo pracoval autor od roku 2003. Světovou premiéru měla hra s úspěchem a za velkého věhlasu v Londýně zhruba před rokem a nyní je konečně k vidění i u nás.
Hrdina Jan (David Prachař), mající částečně Stoppardovy autobiografické rysy, se vrací v roce 1968 předčasně ze studií v Camebridgi do Prahy. Postupně přichází kvůli svým činům a občanským postojům o práci, ženu a přátele. Avšak jeho postava ani děj nejsou až tak důležité. Zajímavý je spíš pohled na české dějiny, jež se nutně v příběhu, který se odehrává v rozpětí let 1968-1990, odrážejí. Jan vystupuje jako glosátor, hlásná trouba postojů určité skupiny odpůrců režimu. Právě konfrontace s ostatními názorovými skupinami obyvatel jsou akcentovány nejvíce. Díky tomu se především v první polovině hra jeví jako nesnesitelně tezovitá. Vedle sebe kladené politické postoje nedokázali herci ničím ozvláštnit nebo oživit.
Příběh osciluje mezi Prahou a Cambridge, kde žije druhá výrazná postava nalézající se na protipólné části názorového spektra - přesvědčený (a spíše teoretický) marxista Max, kterého hraje Alois Švehlík jako nesnesitelně protivného, zahořklého dědka. Jeho protihráč David Prachař je standardně sarkastický, tentokrát poměrně nenápadný smolař. Jan Hartl ztvárnil jeho přítele Ferdinanda nijak překvapivě jako neprůbojného, tichého a trochu zakomplexovaného intelektuála.
Miluše Šplechtová v dvojroli Eleanor a její dcery Esme podtrhla naprostou povahovou odlišnost filoložky-intelektuálky a stárnoucí volnomyšlenkářky. Jako mladší Esme se představila úspěšná mladá ostravská herečka Lucie Žáčková, která je od začátku sezony stabilní posilou souboru. Role uvolněné hubaté Esme jí přesně sedí. Spolu s dalším novým ostravským hercem Janem Hájkem poněkud oživili scénu, i když jejich prostor v inscenaci není příliš výrazný.
Druhá polovina inscenace těží z hereckých příležitostí daných sledováním tak značného časového období. Max si chtě nechtě musí přiznat svůj omyl ve světonázoru, což pro jeho povahu není lehké. Pomalu se mění ve fyzicky neschopného i verbálně méně nebezpečného starouška. A dá se říci, že je dokonce roztomilý. Složitost proměn v ženských rolích je naznačena výše. Záměna hereček v úloze Esme je zprvu sice zdrojem zmatků, nakonec je však zajímavá. Tragický je příběh Eleanor bojující s rakovinou, jejíž smrt je zmíněna jen tak mimochodem jednou nenápadnou replikou. Jen Jan jako určitá stálice zůstává víceméně stejný.
Scénografie i kostýmy jsou vcelku nenápadné a ustupují do pozadí ve prospěch příběhu. Změny vyžadované střídáním dvou prostředí jsou technicky řešeny zcela konvenčně a nenápaditě. Tyto pauzy v ději zaplňuje reprodukovaná hudba dobových "vypalovaček" kapel Rolling Stones, Guns N' Roses, U2, Doors a dalších, což neznalým vysvětlují promítané titulky. Hudba je tu důležitým scénickým prvkem i tématem. Hlavním důvodem Janova vzdoru je právě hudba a sbírání a péče o milované desky. Formulovaným symbolem tohoto odporu je skupina The Plastic People of the Universe, jejíž osudy i skladby prolínají celým příběhem a vrcholí v závěrečném živém vystoupení.
Ač se říká, že inscenování této hry u nás je nošením dříví do lesa, ve skutečnosti je připomínání těchto témat velmi potřebné. Nezapomeňme, že už běhá po světě hodně Čechů, kteří o této etapě českých dějin nic moc neví.
