Ostravar v čechovském tónu
Mezi rozličnými přehlídkami naší profesionální Thálie si vybojoval prestižní místo nesoutěžní festival ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR. Počátkem března vstoupil 11. ročníkem do druhé dekády. Za přizpůsobeným názvem oblíbeného piva (jeho výrobce tu však sponzorem není) se skrývá velmi záslužný podnik, který do čtyř nabitých dnů soustředil tentokrát čtrnáct inscenací čtyř divadel, odehraných v šesti různých scénických prostorech. Organizačně spolehlivě zajištěná akce s promyšleně budovanou tradicí a zjevně i slibnou perspektivou nevznikla z potřeby lokální konfrontace, nýbrž s užitečným posláním souhrnně reprezentativně představit nejlepší novinky posledního roku. Na ně lze přivábit kritiky "z centra" (a také stále početnější houfy posluchačů teatrologie z několika českých a slovenských fakult), pro které pravidelnější dojíždění na jednotlivé premiéry nebývá reálné, a navíc je přimět k aktivní účasti na třech rušných hodnotících seminářích.
V nahuštěném přehlídkovém maratonu, o němž každodenně referoval studenty vytvářený Zpravodaj a promítaný videožurnál, nechyběly ani nejčerstvější, někdy jen týdny "mladé" inscenace, a to jak vážných, tak oddechových her. Obecně se dá říci, že se zde na velkých jevištích i malých scénách rodí divadlo poučené a plnokrevné, nabízející tvůrčí prostor pro výrazné režijní a herecké osobnosti (nejednou hostující). Žánrově pestrá repertoárová nabídka pokaždé vyvažuje klasické a vůbec divácky vděčné tituly jevištně barvité podoby s novinkami experimentálního, námětovou drsností nebo výkladovými posuny až provokujícího ladění. Tento dvojí přístup se plně odrazil také na letošní dominantní festivalové linii, jíž se stala dramatika ruská, především pak čechovská. Dva "domy" si totiž dovolily neběžný "luxus" téměř současně uvést slavného Racka, a umožnily tak přínosné srovnání. Příznivěji z něho vyšla Komorní scéna Aréna, která až nečekaně dokázala přenést svou charakteristickou poetiku, opírající se o vysoce náročnou dramaturgickou, režijní a hereckou složku, do nového, útulnějšího působiště. Ivan Krejčí vyšel z autorova žánrového vymezení a zdůraznil komické rysy textu; v detailně promyšleném, kompaktním a divácky komunikativním nastudování však skrze vyhrocené charaktery a jejich vztahy působivě zazněly také bolestné tóny. V ND moravskoslezském zkušený Bratislavan Ľubomír Vajdička při modernistické výpravě postupoval tradičněji, s výsledkem temporytmicky těžkopádnějším a zdlouhavějším. U téhož ansámblu zanechala vlažnější dojem Bulgakovova historická alegorie Moliére (režie Janusz Klimsza) a oprávněné výhrady vzbudily Wajdova dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (pohostinsky připravila Věra Herajtová) i symbolisticko-surreálné přesahy Klimszova pojetí Lorcova Domu Bernardy Alby. Se vcelku sympatickou prostořekostí přistoupil mladý umělecký šéf Divadla Petra Bezruče Jan Mikulášek ke Třem sestrám, pojímaným coby bizarní hyperbolizující groteska. Do tamní vyhlášené "zběsilé sezony" ostatně plně zapadla i jeho dravá giffordovsko-lynchovská variace Zběsilost v srdci.
Novinkovou, resp. experimentující festivalovou linku zahájilo NDM pohledem do světa modelingu (Holky Elky od Radmily Adamové) a perfektně ji rozkošatilo - bohužel před nechápajícím dětským obecenstvem - půvabně parodickým "soap westernem" režírujícího Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka Nepohodlný indián. Osobitě a invenčně sem vkročily i všechny ostatní soubory. Bezručovci dali nezklamanou důvěru studentům DAMU Petru Kolečkovi a Danielu Špinarovi pro modelovou moralitu inspirovanou Sartrem i reality show Britney goes to heaven. Aréna zaujala Enquistovou Nocí tribádek (režie Matěj T. Růžička) a zejména Farrovými vtipnými Brýlemi Eltona Johna (režie Ivan Krejčí). Divadlo loutek pak výtečně pobavilo dynamickým leporelem humoresek anonymního internetového blogera Z deniku Ostravaka, kterému dramaturg Marek Pivovar a režisér Radovan Lipus ve svižné interpretační souhře ještě přidali na typové, situační, hudební i jazykové šťavnatosti.
