Odsun německé menšiny versus dekrety

Na úvod je nutné říci, že odsuny byly dva. Ten první živelný a ten druhý organizovaný vládou podle mezinárodních dohod. "V divokém odsunu se Češi mstili a zabili minimálně 20 000 Němců, což je sice odsouzeníhodné, ale v dané době pochopitelné," říká historik Jan Němeček. "Ta averze byla takřka okamžitá. To znamená, když přišlo osvobození, tak přišla okamžitá reakce."

Dobovou antiněmeckou náladu dokumentuje i projev prezidenta Edvarda Beneše z června roku 1945, v němž hovořil o vyhlazení Lidic. "Tvůrci, spolupracovníky a vykonavateli tohoto zločinu byli čeští Němci," prohlásil prezident Beneš.

A tak přijímá vláda v průběhu roku 1945 dekret prezidenta republiky č. 16 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. "Jde o jeden z takzvaných retribučních dekretů," vysvětluje docent dějin práva z Karlovy univerzity Jan Kuklík. "Retribuce je takový pojem, který byl používán pro vytvoření předpisů trestního práva a zvláštní soudů, které mají projednat nejvýznamnější případy, jak válečných zločinů, tak i domácí kolaborace."

Nejčastějším zločinem, který tyto mimořádné lidové soudy projednávaly, bylo udavačství, a tak jeden z dekretů zpřísnil i posuzování takovýchto zločinů, ale někteří lidé z řad Němců tomuto soudu přesto unikli. "A dokonce i osoby, které byly odsouzeny, byly místo aby si odpykaly ten trest, zařazeny do odsunu," podotýká Kuklík.

Dekrety prezidenta republiky odsun Němců nenařizují, jen upravují podmínky pro jeho uskutečnění. Například ústavním dekretem č. 33 se odnímá československé občanství těm osobám německé a maďarské národnosti, které během války získaly občanství říšsko-německé říše. Bylo to nutné opatření s ohledem na mezinárodní právo. "Jako osoby, které ztratí své občanství, je potom spojenecké orgány jsou povinny přijmout ve svých okupačních zónách," říká Jan Kuklík.

"Odsouváni byli většinou jen ti Němci, kteří podporovali nacisty a nebo s nimi sympatizovali," vysvětluje souvislosti historik Jan Němeček. "Obecní volby v roce 1938, v nich Henleinova Sudetoněmecká strana získala více jak 90 % hlasů, čili absolutní většinu."

Problematické je spíše hodnocení divokého odsunu z léta roku 1945. V něm se Češi mstili za válku. Zabránit se tomu ale podle Němečka nedalo, protože výkonné složky československé vlády byly ve velmi slabé pozici."

Tu se podařilo upevnit v průběhu roku 1945 právě s přispěním dekretů. "A tady je třeba říci, že skutečný odsun provedený pod mezinárodní kontrolou, již podle mezinárodních standardů probíhal, neboť začal znovu až od ledna roku 1946," připomíná Jan Kuklík.

Jak se dá dokumentovat z tehdejších projevů prezidenta Beneše, odsun Němců vnímali lidé té doby spíše jako prevenci do budoucnosti: "Aby nám už nemohli provádět to zrádcovství, které nám prováděli do roku 1938, a které by nám dvě, tři léta po této válce začali provádět znovu, kdybychom je z této země včas nevyhostili a celý německý problém této země definitivně tím nevyřešili," uvedl v projevu Beneš.

"V té době to nebyl nijak výjimečný názor," říká historik Němeček. "Já si myslím, že kdybychom srovnali projevy jednotlivých státníků právě v tomto období, že bychom příliš velké rozdíly nenašli."

"Tehdejší události se ale nedají pochopit bez znalostí souvislostí s válkou," poznamenává k tomu právník Jan Kuklík. "Jinak by z toho zbylo jen to obviňování Čechů z nacionalismu, který ale Češi v tomto ohledu a v takovéto míře rozhodně nevyvolali, protože to byl opravdu Mnichov a zkušenost 2. světové války."