Vody ticha a meditace

Thomas Merton (1915-1968) byl mnichem trapistického řádu. Narodil se na jihu Francie. Jeho rodina se během první světové války přestěhovala do Spojených států. Thomas začal studovat na universitě v anglické Cambridgi. Po několika letech, nespokojen se svým životem, odešel do Spojených států a pokračoval ve studiu na Kolumbijské universitě v New Yorku. V roce 1938 byl pokřtěn a o tři roky později vstoupil do trapistického kláštera. Zemřel tragicky v thajském Bangkoku. Knihy Thomase Mertona jsou známé i českým čtenářům. Již před rokem 1989 existoval v samizdatovém vydání text jeho knihy Hora sedmi stupňů, která byla později, pod názvem Sedmistupňová hora, vydána brněnským nakladatelstvím Cesta. V českém překladu vyšla i řada dalších textů tohoto svérázného trapistického mnicha a laskavého i upřímného pozorovatele, např. Jonášovo znamení, Žádný člověk není ostrov, Monastický pokoj.

Mnich je člověk, který se vzdal všeho, aby všechno získal. I když líčení Thomase Mertona nepostrádá vkus, citlivost a pochopení, sledovaný úsek historie nahlíží realisticky. Bez zbytečného sentimentu se vyjadřuje k důvodům, které ovlivnily samotný vznik řádu cisterciáků přísnější observance, trapistů, na sklonku devatenáctého století. Přirozeným způsobem a objektivně kritickým okem nahlíží například na vzhled stavby "svého" kláštera, zbudované v americké Kentucky: Mniši z Gethsemani vděčí své chudobě za to, že se jejich klášter nevyznačuje onou zdobnou, okázalou neotesaností, jež činí z větší části architektonických výtvorů té doby stavby tak odpudivé. Stejně pronikavě a otevřeně Merton hodnotí i historii řeholního domu, jehož byl členem. Píše o nelehkých podmínkách, ve kterých se společenství sešlo, ale také třeba o vnitřních krizích, kterými, stejně jako mnohé jiné lidské společenství, muselo projít: Bylo opravdu zapotřebí mimořádného hrdinství, aby se dalo přežít devětadvacet let namáhavé práce a nepředstírané chudoby pod vedením opata, jehož strategií bylo urážet a ponižovat mnichy při každé příležitosti. Záznam dějin amerického trapistického kláštera ovšem neobsahuje jen etapy drsné. Autor popisuje i úspěšná období rozkvětu a rozvoje, lidské oddanosti a vůle. Především však je vždy z jeho vyprávění zřetelná láska, kterou cítil k prostoru, jenž si, vnějškově i vnitřně, vybral ke svému životu.

Život v trapistických klášterech je strohý. V porovnání s životem většiny lidí v okolním světě strohý až neuvěřitelně. Smyslu toho, že trapističtí mniši spolu nemluví, že vstávají uprostřed noci a, pokud nejsou vážně nemocní, v životě nejedí maso, je možné se podivovat i jej obdivovat. O stylu života "podivných" lidí, žijících tzv. zasvěceným způsobem života, je možné rozmýšlet. Ale zároveň je dobré číst tento příběh jako napínavé a poutavé vyprávění o možná nepochopitelném, leč zcela jistě upřímném hledání a nalézání náboženského ideálu, podstatného smyslu i životního směřování.

Thomas Merton, Vody Siloe, Krystal OP, Praha 2007, překlad: Daniel Nečas, str. 272.