Jizvy v srdci
Krátký a svým způsobem ponurý příběh o vzdálenostech mezi lidmi, o návratech, starých ranách a bolestných vzpomínkách obsahuje autobiografická novela mladé autorky Evity Naušové. Její název, Jizvy, předznamenává vyprávění spíše neveselé. Autorčinu prozaickou prvotinu vydalo nakladatelství Paseka.
Životní a pracovní osudy Evity Naušové (nar. 1971), popsané v biografickém medailonku na zadní záložce knihy, jsou pestré. Někdejší absolventka železničního učiliště a pokladní na pražském Hlavním nádraží pracovala v USA a po návratu vystřídala práci např. uklízečky, servírky, modelky či učitelky. V roce 1996 vydala svoji první sbírku básní, nazvanou Po římse až k oknu a roku 2001 dokončila studium pražské FAMU. Popularitu si zřejmě zajistila spoluautorstvím scénáře televizního seriálu Ordinace v růžové zahradě. Rozmanitost cest E. Naušové za vzděláním a za prací by mohla předznamenávat i barvitost nabídnutého vyprávění. Jeho zátěží však zůstala temná stránka rodinných peripetií, o jejichž zachycení se autorka ve svém textu pokusila. Osobní osudy se totiž nestaly prostředkem k psychoanalytickému odlehčení a k obecnější reflexi. Neřešené vztahy zůstaly pokryty stínem a líčená historie úmornou, uzavřenou plochou.
Naušové vyprávění vůbec nešíří optimistickou náladu, a pokud skutečně jde o osobní vzpomínky a vlastní životní zážitky, má autorka za sebou nezáviděníhodnou zkušenost drolících se rodinných vazeb, odmítavého a nepodporujícího zázemí. Hlavní hrdinka Eva se vrací do rodného domu (který je ve své zdevastovanosti vzdáleně podobný zanikajícímu domu Usherů) po smrti matky, skryté alkoholičky, přežívající v oboustranně nespokojeném manželství. Eva se setkává s podivínským vykořeněným otcem a se svými dvěma sourozenci, bezdůvodně zahořklou sestrou Danou a bratra Tomáše, bez zřejmého důvodu agresivního. Příběhem prochází také otcův konfliktní bratr Pavel. Pro všechny postavy není charakteristický příbuzenský vztah, ale vzájemný nesoulad. Nikdo si s nikým nerozumí, nikdo se nesnaží druhého pochopit. Ale proč tomu tak je, v čem tkví problém a odkud vyvěrá veškerá disonance a nepřátelství, to se vlastně čtenář nedozví. Autorka totiž zůstává u povrchního popisu. Její hrdinové jsou vylíčeni jako uzavření nešťastníci, mořící se s jakousi zátěží z minulosti, jejíž obrysy jsou náznakové a souvislosti nejasné. V rodině kdysi došlo zřejmě ke sledu konfliktů a nepochopení. Mezi jejími členy bují nenávist, otevírají se staré rány a vykřikují se nevysvětlené dohady. Pokud se někdo k jinému snaží přiblížit, rozkrýt jeho trýzeň a zahořklost a prohlédnout nezacelené jizvy, je hrubě zahnán, odrazen přemrštěnou reakcí. K čemu došlo mezi manželi Raušovými? Co se stalo mezi bratry, co mezi otcem a synem? Podrobnosti a okolnosti jsou zanedbány. Tápe se v dohadech a odhadech a i zbývající, nejisté a nepřesné stopy jsou zahlazeny, páleny spolu s matčinou pozůstalostí. Reálie Lužických hor a severočeského regionu jsou stejně nezřetelnou kulisou. Sudetská minulost je jen alibistickým bodem pro další neobjasněné nevraživé výpady.
Evita Naušová se ve své novele dotkla obecných i osobních bolavých míst. Zůstalo však u letmého zavadění. Proč k tomu došlo, a co tím autorka skutečně sledovala, zůstalo neobjasněno. Skončila u neumělého, nedotaženého přběhu. V závěru opouští hlavní hrdinka kraj svého dětství a děsivých vzpomínek. Za sebou a před čtenářem ponechává vše zamlžené a nedořešené, smutné a zbytečné.
Evita Naušová, Jizvy, Paseka, Praha a Litomyšl 2007, str. 144.
