Ohňostroj v prozaických větách
Jako nevyčerpatelný sklad poetických obrazů, jako soubor tančících slov i drobná jasná skvrnka na černém plátně podivně ďábelské doby, jako smutek i radost zároveň, tak působí upovídané zážitky, které se vylouply z křehoučké vilové čtvrti v malém jihočeském městě. Navzdory prvnímu zdání je jisté, že v románu Čas hříchů Ivana Kopeckého (nar. 1944) nejde o líčení maloměstské idyly.
Na počátku je dojem půvabu a nezřetelnosti, následuje změť surreálné expozice (např.: "Hodiny se lekly, jak tatínek vyskočil." ) a impresionistické imaginace ( "Jakoby Gaugin maloval krásnou Tahiťanku a zapomněl na ní ruce!" ) Až postupně se začne vynořovat realita, která všechny nadnesené nádechy přitáhne k zemi ("Dva mladíci roztahují za jízdy transparent: Smrt kapitalistům, oprátku buržoustům! (...) Stříbrné příbory cinkají o talíře se zlatým okrajem. 'Danuško, sestřičko moje malá, vezmi si brýle, abys viděla, komu máváš...')"
Hlavní postavy jsou zřetelně rozděleny. Rodina Maštalířů, jakoby z pohádkové knížky vystoupivší maminka Blaženka, dcera penzionovaného ředitele banky a tatínek Otakar, zeměměřič, poláčkovský typ ve fantazii rozběhnutý najednou do všech světových stran, syn řídícího obecné školy na Vysočině, prohlašující Colloredo Mansfelda za svého hraběcího předka: "Jednou o něm budeš klukům vyprávět. Že tvoje praprabába se jako služtička spustila s prapradědkem hrabětem a že přímým modropupkáčem na levoboku jsi právě ty!" A jejich sousedé, Mrzenovi, Máňa, "jupku překypující olbřímým poprsím, tepláky vycpané okrasnými kýtami, právě honí po dvorku krůtu," a Václav, soudruh, který "věčně se po dvorku courá v montérkách." Jako nesourodé ostrovy se sejdou, či do sebe narazí, nejen tyto dvě rodiny v sousedství, ale také jejich děti, Maštalířů Jan Matěj a Mrzenovic Markéta, někdy po roce devatenáct set padesát. Ostatně jen v oné budovatelské době snad bylo možné rozehrát podobný groteskní danse macabre, tragikomické představení, při němž jsou střepiny ztracených událostí z "lepších časů" mohutně shrnovány do "propadliště dějin" odhodlanou dělnickou dlaní.
Ivan Kopecký do svého vyprávění zasunul, poskládal a nacpal množství obrázků, útržků a vzpomínek, kolorovaných a vybarvených, sladkobolných i do grimasy zpitvořených. Jeho tatínek Přemysl Otakar působí zároveň jako principál loutkového divadla i melancholický šašek, provokatér i glosátor. Naštěstí je mezi rozkodrcané, rozradostněné, poskakující a fantazii napínajícími fotky vložen vážnější, vše objasňující text (odlišen kurzívou). Vypráví, upřesňuje, uvádí na pravou míru. Z rozjařeného lelkování tvoří souvislost, do imprese, tečkované na pozadí, vykresluje přesné kontury.
Kopeckého kniha je souhrn protikladů, poezie i drsné prózy. Hovoří o těch, kteří se nevrátili, kteří utekli, kteří si, zdrceni či uondáni, sáhli na život. Jeho podstatou není jeden konkrétní pohled, nezdůrazňuje revoluční boj jedněch ani vnitřní obranu druhých, není jenom dětskou naivitou o prvním láskyplném záchvěvu. Je také nenápadnou a nenásilnou reflexí doby, v níž se z noblesního krejčího stal jen "krejčík opravář, přešívač nepovedeného konfekčního zboží, vystlavač pupíků a popouštěč záševků", vše mezi objevováním domácích kouzel a tajemství, oživlého maminčina šití a tatínkovy letovačky. Jde též o prolínání. Elegance a slušnost ještě zcela nepominuly, i když jejich zastánci, Maštalířovi, už chrání jen dožívající zbytky, aby se do uvolněných zákoutí naplno hrnula fraška primitivismu proletářského hulvátství.
Próza Ivana Kopeckého je více než tří set stránková píseň, báseň, extravagance i poéma zároveň; obrázková skládanka, nekonečný ohňostroj v prozaických větách. Není o hrdinství, ale je o nepoddanství. Děje se v ní život "mezi příliš brzo a příliš pozdě včetně." Jen to bytí je zde někdy, přes veškerou poezii, nesnesitelné.
Ivan Kopecký, Čas hříchů. J. M. M. 1952-53. Mrzenová si mě namlouvá, Hejkal, Havlíčkův Brod 2007, str. 312.
