Fungování demokracie v ČR

Přitom výsledky nejsou nezajímavé a minimálně stojí za zamyšlení, možná tím spíše, že v krátké chvíli oddechu před projednáváním reformních zákonů a s nimi souvisejících vnitro a mezistranických půtek je možné se oprostit od bezprostředních emocí a stranických preferencí.

Interpretace jakýchkoli průzkumů veřejného mínění má vždy svá úskalí. Především je potřeba zdůraznit, že zveřejněné údaje nevypovídají o skutečném fungování demokracie u nás, ale o tom, jak toto fungování vnímají občané České republiky. I to samo o sobě je významným poznatkem, ale má svou drobnou vadu na kráse. My totiž příliš nevíme, co si vlastně občané pod pojmem demokracie představují. Kolika občanům se při slovu demokracie vybaví pojmy jako je právní stát, nezávislost justice, zodpovídání se politiků, aktivní participace občanů při řešení problémů apod.?

Kolik z nich spojuje kvalitu demokracie pouze s dosaženou životní úrovní, nabídkou zboží v supermarketech či s mírou sociálních jistot? Položení druhé sady otázek neznamená jejich zlehčování, ale upozornění na to, že má jinou relevanci ve vztahu k demokracii. Rozpojení obou typů otázek je nesmírně důležité. Proč? Zatímco otázky týkající se vlády práva, dodržování procedur, lidských práv, míry participace občanů apod. ukazují na úroveň demokracie obecně a můžeme v jednotlivých zemích i u nás sledovat zesilování demokracie či naopak její zeslabování, otázky životní úrovně, míry chudoby, nabídky zboží souvisejí s faktem, že každá vláda v demokracii je vláda pro tempore, vláda dočasná, kterou po volbách může vystřídat jiná vláda, která zvolí zcela jinou hospodářskou a sociální politiku.

Kritický vztah ke konkrétní vládě ve vyspělých demokraciích tedy nemusí znamenat nespokojenost s demokratickými procedurami jako takovými, nemusí zpochybňovat hodnotu demokracie. Pro nové demokracie, tj. pro země, kde uplynula relativně krátká doba od pádu nedemokratického režimu a kde se tedy ještě plně neusadily základní principy demokracie, nestaly se hodnotou, kterou by občané dokázali výrazněji bránit, je typické propojení obou otázek, což vytváří nesmírně nebezpečnou situaci z hlediska stability systému a jeho legitimity.

Především občané mohou mít tendenci vzdát se základních hodnot demokracie za uskutečňování či příslib "lepších zítřků". Zcela zřetelně to dokládá vývoj v Rusku, kde ovšem transformační proces směrem k demokracii nebyl v 90. letech nikdy dokončen a často vychvalovaná vláda Borise Jelcina měla daleko k naplňování demokratických procedur.

Putinova popularita si stabilně udržuje vysokou míru bez ohledu na další posilování autoritářských rysů režimu, především díky úspěchům v ekonomické sféře a asi i díky základnímu obnovení "pořádku" i obnovení velmocenských ambicí. Jak asi bude reagovat takto nastavený, a dosud ne plně institucionalizovaný režim v momentě nárůstu hospodářských a sociálních problémů, nemluvě o otázkách vnitřní či vnější bezpečnosti?

Pravděpodobnost, že se v krizové situaci vývoj zhoupne směrem k posilování demokracie je dost malá, mnohem vyšší je pravděpodobnost, že by se Rusko vydalo směrem k jednoznačnému autoritářství. A jen na okraj - poměrně absurdní je u nás politické štěpení levice - pravice ve vztahu k Rusku. Pokud by v Rusku došlo k institucionalizaci nedemokratického režimu, byl by asi vzorem spíše Pinochet, ne Lenin. Riskantní momenty můžeme sledovat i u nás. Česká republika je obecně vnímána jako země, které dokončila proces přechodu k demokracii a v současnosti prochází fází konsolidace. Jde tedy o situaci relativně křehké demokracie a jak ukazují průzkumy publikované STEM, pouze 29 % občanů považuje úroveň demokracie za srovnatelnou se situací se západoevropskými zeměmi. O něco málo příznivější je názor, zda naši vedoucí představitelé při svém rozhodování zachovávají demokratické postupy.

Tato otázka je pro naši úvahu zcela zásadní, protože se dotýká klíčové otázky demokracie, a tou jsou demokratické procedury. Zde souhlasí 37 % občanů, to znamená, že takřka dvě třetiny občanů se nedomnívá, že jsou demokratické postupy zachovávány. Popravdě řečeno, výsledek je dost alarmující, protože důvěra v demokracii by se měla právě odvozovat z důvěry v dodržování pravidel. Na druhou stranu, pokud vezmeme v úvahu vývoj jen v posledním roce, je i těch 37 % relativně vysoké číslo.

Pro naši politickou kulturu je dost symptomatické, že podivné zacházení s Ústavou, jak jsme to zažili při ustanovování vlády po posledních volbách, nevyvolávalo hlubší znepokojení ve veřejnosti, stejně jako zjevná politizace bezpečnostních složek viditelná v Kubiceho zprávě a jejím záhadném (a dosud neobjasněném) zveřejnění, aféry kolem odposlechů politiků, personální změny ve vedení tajných služeb.

Připočteme-li k tomu, že současná vláda má za svého místopředsedu člověka, který byl obviněn a je vyšetřován, přičemž i běžný občan je prostřednictvím médií svědkem nepřípustných prohlášení politiků či netradičních zásahů do vyšetřování této kauzy, jako je změna státního zástupce i vyšetřovatele, je pasivita veřejnosti minimálně zarážející. Nelze vyloučit, že dojde k větší mobilizaci veřejnosti v souvislosti s návrhem reforem veřejných financí. Nic proti tomu, je to v souladu s demokratickými principy, ale půjde přesně o ten druhý typ otázek, které souvisejí s konkrétní politikou, s politikou pro tempore, která sice může velmi silně ovlivnit život každého jedince i další rozvoj společnosti, ale z hlediska hodnotových východisek demokracie není až tak podstatná. Kde hledat příčiny daného stavu? Je jich asi celá řada. Některé jsou obecné, tj. objevují se i ve vyspělých demokraciích, některé odrážejí specifické cesty vývoje české společnosti. Začněme domácím prostředím. Příčiny je možné hledat již v samých počátcích transformačního procesu, kdy nejdříve revoluční a poté transformační étos naprosto odsunuly právní a procedurální otázky do pozadí.

Nešťastná výzva k druhé revoluci, kterou přednesl Václav Havel krátce po prvních svobodných a zakladatelských volbách, byla silně překonána "úprkem před právníky" v dalších letech. Ústava České republiky, jakkoli její výslednou podobu negativně ovlivnil spěch, v němž se připravovala, byla od počátku obcházena - více jak tři roky trvalo, než se ustanovil Senát, dost dlouho se oddalovalo i plné ustanovení všech složek soudní moci, decentralizace státní moci, zákon o obecném referendu nebyl přijat dodnes, byť jej Ústava předpokládá.

Bylo vůbec možné v tomto prostředí vytvořit hlubší úctu k demokratickým procedurám v atmosféře, kdy jakákoli kritika obcházení procedur byla a je okamžitě politizována a vnímána jako útok na konkrétní vládu nikoli jako obrana demokratických hodnot? Kdy vyrovnávání s minulostí nevedlo k posílení právního vědomí a naplnění principů spravedlnosti, ale stalo se nástrojem politického soupeření?

Zdá se, že pro řadu intelektuálů i novinářů funguje jakási autocenzura - pokud mi vyhovuje politické směřování určité politické strany a jejích představitelů, přimhouřím oči nad metodami, jichž se dosahuje cílů.

To je ale cesta do pekel; politická orientace je jedna věc, demokratické postupy pak druhá. Pokud se veřejnost nedokáže výrazněji vyjádřit k obraně základních demokratických hodnot a procedur nyní, dává tím signál do budoucna. A tam již může jít o mnohem závažnější problémy, které přinášejí procesy globalizace, ohrožení vnitřní bezpečnosti, rostoucí sociální napětí i otázky integrace menšin či přistěhovalců.

A může dojít k tomu klíčovému, kdy se zpochybní základní principy vlády pro tempore, kdy naplnění určité vize bude za potlesku většiny národa vést k odstranění demokratických postupů, které znemožní nastolení jakékoli alternativy v rámci demokracie. Proč bránit něco, co se nestalo hodnotou samo o sobě? Dějiny by mohly vyprávět, ale o toto vyprávění mi vlastně ani moc nestojíme, raději se lustrujeme.

V obecné rovině se to, čeho jsme svědky, do určité míry odehrává i v západních zemích. Nedělejme si iluze, i tam dochází k pokusům obcházet pravidla a nedodržovat zákonné postupy, ale tlak veřejného mínění a jeho dopad na volební preference je zatím relativně dostatečnou pojistkou. Podstatnější je ale jiná věc, kterou vědci nazývají krizí autority, kdy se obecně snižuje důvěra občanů v politiky, politické instituce a také politické strany.

Analyzovat příčiny v jejich komplexnosti zde nelze, zmiňme alespoň jeden aspekt, který je zjevný a bezprostředně ovlivňuje názory občanů. Jsou jím veřejná vystoupení politiků, která jak v předvolební kampani, tak v dlouhodobé rovině se vyznačují vzájemnou arogancí, obviňováním ze lží a neschopnosti, populistickou manipulací, vytvářením zástupných a umělých nebezpečí.

Sebedestrukce - lidově řečeno podřezávání si větve, na níž sedí - , naší, ale bohužel částečně i západní politické elity, vede k prohlubování bulvarizace politiky. Nesvádějme problém na bulvarizaci médií, mnozí politici i mnozí novináři představují jen jakési "znepřátelené" sestry, které se vzájemně potřebují a žijí v symbióze.

Je z toho cesta ven? Nevím. Snad jen větší tlak veřejnosti, která by se dokázala oprostit od svých bezprostředních politických preferencí a dala najevo, že hodnoty demokracie a slušného chování jsou základem jejího volebního rozhodování. Dokážeme to?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .