Před patnácti lety dalo Slovensko signál k rozdělení federace

17. červenec 2007

Před patnácti lety tehdejší Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. O tomto aktu, který si sousední země připomíná pamětním dnem, v českém kalendáři z pochopitelných důvodů není ani zmínka. Nicméně s existencí současného českého státu ze stejně pochopitelných důvodů velice úzce souvisí.

Když po volbách v červnu 1992 opanoval českou politickou scénu Václav Klaus a slovenskou Vladimír Mečiar, bylo možné příští vývoj tušit, snad i předpokládat, přesto ale ještě existovala alespoň teoretická šance jej nějak zvrátit. Už to, že lídři obou vítězných stran směřovali do čela vlád národních republik a tu federální přenechali spíše manažerským typům, nedávalo federaci příliš velké šance na přežití. Ale to bylo ve skutečnosti jen pokračování jiného signálu, se kterým už obě republiky vstupovaly do voleb. Kromě ojedinělých a hlavně marginálních pokusů zde nefungovala žádná silná skutečně federální strana. Klausova ODS se sice pokusila oslovit i voliče na Slovensku, kde však nakonec nejenže propadla, ale navíc jí byl přičítán i podíl na tristním výsledku transformační a profederální Občanské demokratické unie. Vůbec všechny podobně orientované strany a straničky si z bez toho malé vrstvy voličů ukrajovaly své kousky a rozdělily ji na tak malé skupinky, že se nakonec bratislavský parlament musel obejít bez nich.

Tomu všemu ještě předcházela série jednání politických reprezentací na českých a slovenských hradech a zámcích, která nevedla k žádné obecně přijatelné dohodě o státoprávním uspořádání, což samo o sobě prohlubovalo skepsi. Hrozba rozpadu česko-slovenské federace zkrátka visela ve vzduchu už dlouho před volbami v červnu 1992. Krátce po nich už Klaus a Mečiar probírali scénáře dalšího možného vývoje a samostatnost obou republik byla mezi nimi nejen výslovně písemně zmíněna, ale z textu také vyplývala vysoká míra pravděpodobnosti, že žádná jiná ze zmíněných variant nebude přijatelná pro obě národní reprezentace. Definitivní dohody o rozdělení federace pak bylo dosaženo až na konci léta a její převedení do řeči zákonů se ve Federálním shromáždění povedlo až na podzim. Do té chvíle tedy stále ještě existovala byť jen teoretická šance na záchranu československého státu, ale také hrozba nepředvídatelných kroků a tzv. divokého rozpadu.

V hektickém dění roku 1992 tak 17. červenec nemusí působit jako obzvlášť významný den. Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky, kterou ten den přijala Slovenská národní rada, proti dřívějším úvahám neměla podobu zákona, jen jakéhosi politického prohlášení bez jakýchkoli právních důsledků. Přesto, i když to možná nebyla v onom roce chvíle nejzásadnější, byl to akt výmluvný. Však tak na něj také reagoval Václav Havel rezignací, kterou se stal posledním československým prezidentem. Zbylého půl roku bylo kolektivní hlavou státu Předsednictvo Federálního shromáždění spolu s premiérem Janem Stráským, na nějž přešly některé individuální pravomoci. I neschopnost či nevůle zvolit někoho řádným prezidentem dávala tušit, že federace mele z posledního. Havel se mimochodem vlastně nikomu na Slovensku nezavděčil. Stoupenci společného státu mu vyčítali, že jako první opustil loď, jejímž byl kapitánem, zatímco nadšenci rozdělení se vytasili s obviněním, že chtěl nastalým mediálním zájmem o jeho abdikaci překrýt význam deklarace. Nebylo to vůči němu příliš hezké: Václav Havel dal zkrátka najevo, že slovenskou reprezentaci bere vážně. K čemu by byly deklarace svrchovanosti, kdyby jejich přijímatelé nechtěli opravdu deklarovat opravdovou svrchovanost?

Že v tom přitom tehdejší oficiální Bratislava neměla sama úplně jasno, je jiná věc. Jen Slovenská národní strana s desetiprocentním zastoupením ve Slovenské národní radě šla do voleb s myšlenkou samostatnosti. Strana demokratické levice se sice s různými podmínkami a oklikami, ale přesto hlásila k federativnímu uspořádání. A vítězné Mečiarovo HZDS, spojující v sobě protichůdné osobnosti a síly, hovořilo o konfederaci či unii, v níž chtělo vidět Slovensko sice tak trochu samostatné, ale zase ne tak úplně. Deklarace o svrchovanosti Slovenské republiky vystihla tuto směsici přímo ideálně: bylo to takové hlasité ANO s tichým dovětkem ALE...

Nebylo by ale dobré vnímat to jakkoli pejorativně. Zdatní právníci ze Strany demokratické levice souhlasili s přistoupením na tuto hru pod podmínkou, že bude respektován základní právní rámec tehdejšího státoprávního uspořádání, tedy že deklarace dá najevo politickou vůli, ale nebude znamenat ani vystoupení z federace a dokonce ani stín pochybnosti o tom, jaké zákony ve které chvíli platí. Stejnou technologii pak slovenští zákonodárci uplatnili o několik týdnů později při schvalování Ústavy Slovenské republiky, která sice byla konstruována jako základní zákon samostatného státu, přesto ale respektovala existenci federace a platnost některých svých článků zkrátka podmínila řešením na federální úrovni.

Červencová deklarace se tak svým charakterem a okolnostmi stala signálem a základem řízeného a mírového rozdělení Československa. Když už to muselo být, díkybohu za to, že to alespoň proběhlo naprosto legální a dohodnutou cestou, i když dodnes se z některých slovenských úst opakuje hořký povzdech - "nás sa nikto nepýtal..." Ne všichni lidé se s nastalým stavem smířili a kritici deklarace a všeho tehdejšího dění mohou s úspěchem připomínat, že se dalšího vývoje báli oprávněně: mečiarovská éra na Slovensku zůstane navždy spojena s některými zločiny, počínaje nepravostmi ekonomické povahy při privatizaci přes masivní porušování vlastní ústavy a konče násilím při únosu prezidentova syna a vraždě důležitého svědka. Navíc dnešní vládu v Bratislavě tvoří vlastně stejné politické síly, které deklaraci před patnácti lety přijímaly. Přesto všechno je dnešní Slovensko někde úplně jinde, než tehdy. Je v pravém slova smyslu lepší, důvěryhodnější, svobodnější a demokratičtější - a to možná nejen navzdory, ale i díky tomu, co prožilo v prvních letech samostatnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: Peter Gabal
Spustit audio