Magie na Pražském hradě a Vyšehradě
Zatímco konání letních Shakespearovských slavností na Pražském hradě se již stalo vžitou tradicí, každoroční uvádění divadelních inscenací s faustovským tématem na Vyšehradě bylo ohlášeno teprve na letošek. Blok divadelních představení na Hradě zahajovala Bouře, v Gorlici - podzemním sále vyšehradského opevnění - proběhla premiéra Goethova Fausta. Základním motivem obou dramat je magie.
Prospero, hlavní hrdina Shakespearovy Bouře, je jedním z oněch renesančních mágů, ke kterým náleží i doktor Faust. Kouzla, která ovládá díky svým magickým knihám, využívá především pro sebe. Když se k ostrovu, kde pobývá ve vyhnanství se svou dcerou Mirandou, přiblíží loď s jeho zrádným bratr Antoniem, který ho kdysi připravil o vládu v Miláně, rozpoutá Prospero za pomoci ducha Ariela bouři a loď ztroskotá. Cestoval na ní i neapolský král Alonso se svým synem Ferdinandem, do něhož se Miranda zamiluje. Prospero posléze svým nepřátelům odpouští, vzdává se magie, propouští Ariela i divokého domorodého Kalibana na svobodu, žehná dceřině sňatku s Fernandem a opět se stává milánským vévodou.
Pohádkovost příběhu, přeloženého Martinem Hilským, podtrhl režisér Jakub Korčák celkovou estetizací, na níž se výrazně podílí jak působivá hudba Zbyňka Matějů, tak scéna Jaroslava Maliny, asociující nachovými plachtami ztroskotavší koráb a vydlabanými kmeny stromů a voňavým živým ohněm atmosféru ostrova. K diváckému zážitku přispívá i herectví velkých gest, jež je pod otevřeným hvězdným nebem a na pozadí kamenné fortifikace Nejvyššího purkrabství stejně případné jako mluvní projev oscilující mezi expresivitou a deklamací. I když tento vypjatý spektakulární styl nejsou s to autenticky naplnit všichni interpreti, Martin Huba coby Prospero (alternují Dušan Jamrich a Emil Horváth), Antonie Talacková v roli Mirandy a Jan Tříska jako Kaliban podali v repríze, kterou jsem viděl, výkony hodné Cen Thálie či Alfréda Radoka. Jistým šrámem na inscenaci je, že není postavena na zřetelném výkladu příběhu, ale pouze na jeho efektním předvedení.
Obojí se naopak podařilo výborně skloubit režiséru Davidu Czesanymu v Goethově Faustovi (překlad Otokara Fischera). Jeho výklad začíná již volbou vstupní scény, kdy o Velikonocích - na podlahu sálu je promítána mozaika hlavy Ježíše Krista - přichází Faust s Wagnerem mezi slavící lid. Jeden z vesničanů mu děkuje za to, že se spolu se svým otcem alchymistou podílel na léčení prostých lidí. Faust pak svému fámulovi prozrazuje, že lidi jejich léčba obvykle zabíjela, neboť na nich zkoušeli své lektvary. I následnou magii provozovanou Mefistem tvůrcové inscenace důsledně interpretují jako nástroj manipulace s lidmi. Diváka může zpočátku zarazit, že Roman Zach činí z titulní postavy ležérního, všemi a vším omrzelého pána a že Martin Finger svým osobitým minimalistickým herectvím představuje Fausta coby netečného, chladného "dealera" zásvětí. Je otázka, zda tímto pojetím tvůrcové inscenace reflektovali mínění teologů, že "ďábel je chladný", jistě se jím však přiblížili dnešní mládeži, která touží být "cool". Navíc pak působivě odkrývají kořeny současného "cool" světa. Magie je výhonek gnóze, který poté, co byl potlačen v prvních křesťanských stoletích, znovu sílí za renesance a později se mění v to, co někteří současní filozofové nazývají "vědotechnikou". Člověk v jejím silovém poli přestává být "obrazem božím" (imago Dei) a zůstává jen "bytostí společenskou" (zoon politikon), s níž lze bez skrupulí manipulovat. V kontrastu se vstupní září Kristovy tváře inscenace plná boschovských výjevů a nahých těl končí velkým temným stínem ďábla.
