Historikova historie

Českému čtenáři je dílo tohoto medievalisty známé z překladů dvou děl. Prvním byly Kategorie středověké kultury (česky 1978), druhým Nebe, peklo, ráj: Cesty k lidové kultuře středověku (česky 1996). Historikova historie je vlastně souborem vzpomínek, které jejich autor vyprávěl svým vysokoškolským posluchačům: "V zimě 1999 jsem tedy navrhl účastníkům svého semináře a všem zájemcům, aby si poslechli mé ústní paměti, které odrážejí zkušenost historika pracujícího více než půl století." Není divu, že zájem byl velký. Pročítá-li čtenář výsledek, přepis vyprávění, dostává do ruky živý, poutavý a mnohdy napínavý příběh jednoho života. Doplňkem aktuálního vyprávění jsou citace z Gurevičových zápisků, nazvaných též Historikova historie, jež si autor zaznamenal už v létě 1973. Prolíná se tak a doplňuje dvojí paměť, s rozdílem více než dvaceti let se některé události potřebně korigují, jiné oživují téměř zapadlé fragmenty.

Studentem Historické fakulty Moskevské státní univerzity se Aron J. Gurevič stal v roce 1944. Školu začal navštěvovat dálkově, neboť ho vojenská komise mobilizovala do závodu na výrobu tanků. Z dnešního pohledu se situace v tehdejším Sovětském svazu zdá absurdní a nepochopitelná. Podmínky a možnosti studia, ideologické překážky, které musel vědychtivý mladík překonat, to byl jen počátek cesty. Poválečné období vyžadovalo zajisté ještě více odvahy a odhodlání. "Na konci 40. let se začala realizovat opatření ideologické a organizační povahy, která měla (...) vést ke "správnějšímu" poměru sil na intelektuální frontě." Z vyprávění jako by zavanul orwellovský dech. Jenže Gurevičovo líčení není spisovatelskou fabulací. Z jeho řádků vystupují okolnosti skutečné, a tím mrazivější.

Na podzim roku 1946 se Aron J. Gurevič stal aspirantem v Akademii věd. V roce 1950 získal místo v Kalininském pedagogickém institutu, kde setrval následných šestnáct let. Přes všechny dobové nepříjemnosti začala kariéra znalce, jejíž průběh ale nebyl provázen poklidem badatelských pracovišť a podporou okolí. Boj s ideologickou mašinérií a vyhýbání se neustále hrozícím postihům byly stěžejními záležitostmi, jimž se musel historik Gurevič věnovat. "Stalinské pořádky z našeho života nezmizely úplně, model "táhnout a nepouštět" netrval ani tak v policejní praxi, jako spíše ve vědomí lidí a úřadů. Na konci 70. a 80. let marasmus systému dosáhl obludných rozměrů." Především pro výše naznačené a v knize podrobně zachycené pracovní podmínky, pro neustálé ohrožení, když ne života, tedy určitě osobní svobody, z těchto důvodů je obdivuhodná vůle, s níž se Aron J. Gurevič věnoval své specializaci a díky níž sepsal řadu odborných knih a článků. Navzdory smutnému konstatování izolovanosti tehdejší sovětské vědy historik navázal kontakty s řadou západoevropských historiků a mohl tak konfrontovat a ověřovat své odborné závěry. Naštěstí se mu podařilo dokonce vycestovat z uzavřeného prostoru své země: "Svět se nesmírně rozšířil a já jsem pochopil, jak je krásný..."

Gurevič předkládá svoje paměti s upřímností a vědomím, že "minulost osob, skutků, knih, disputací apod. zná naše mládež málo." Kniha Historikova historie nabízí upřímně otevřený prostor k poznání, představuje úsilí o prosazení osobitých názorů. Navíc jde o dílo psané úžasně čtivou formou, pročež i pro laika se může stát vítanou a osvěžující záležitostí.

Aron Jakovlevič Gurevič, Historikova historie, Argo, Praha 2007, překlad: Jitka Komendová, str. 303.