Stopy Čechů v Brazílii

Mezi prvními to byli roku 1647 protestantští zaměstnanci Západoindické společnosti Jiří Kryštof Kaplíř ze Sulevic a Šimon Kohout z Lichtenfeldu. Ale po těchto dobrodruzích to museli být misionáři z Tovaryšstva Ježíšova, tedy jezuité, protože by se v Jižní Americe jinak tolik nerozšířil kult Jana Nepomuckého a uctívání Pražského Jezulátka. Jeden z nich - Samuel Fritz - však taky jako první projel Amazonku a nakreslil první mapu pralesního území, což navazuje na vědeckou činnost řádu.

Vědecký byl i doprovod arcivévodkyně Leopoldiny Habsburské, která se roku 1817 stala manželkou následníka trůnu Pedra Brazilského. Jan Kristián Mikan i Jan Emanuel Pohl tak mohli v Brazílii provádět botanické a zoologické výzkumy. Praktičtější důvody k přistěhování měli převážně čeští Němci, kteří jako výborní řemeslníci a hospodáři byli v širých panenských oblastech Brazílie vítáni. Ze Šumavy, Liberecka a Podkrkonoší se najednou dostali do států Minas Gerais, San Paulo a Rio Grande do Sul, hodně usedlostí bylo kolem Porto Alegre.
Těžké to navzdory očekávání měla později i spousta českých přistěhovalců. Založili spolek Slovan a Klub rolníků, ale při zakládání prvních 45 farem na 3000 hektarů půdy se museli naučit zcela novým druhům hospodářství. Mezi nimi byl i Martin Kubíček od Třeboně, který se vydal hledat štěstí do Diamantiny a jeho vnuk se stal později brazilským prezidentem.

Po 2. světové válce se do Brazílie dostalo nejméně 2000 dalších Čechů, kteří zde hledali štěstí a svobodu. Přesunula se sem ale i velká výroba bot firmy Baťa a vznikaly zde podnikatelské domy českých vlastníků. Důležitým předělem v 50. letech bylo zvolení Juscelina Kubitscheka federálním prezidentem. Protože zastupoval levé křídlo místní sociální demokracie, otevřela se i možnost spolupráce se socialistickým blokem v Evropě. Čeští inženýři zde brzy pomáhali stavět cementárny a textilní továrny, známou přehradu Bairiri, dostali se ale i ke gigantickému úkolu. Vizionář Kubitschek totiž započal s výstavbou nového hlavního města Brasilia a věhlasný Oscar Niemayer přizval i několik mladých českých architektů. Úspěch zde měli i sklář Libenský a scénograf Troster, ale roku 1964 se vzbouřila místní vojenská junta podporovaná USA a Češi se museli stáhnout.

Přesto i dnes zde působí hodně českých IT pracovníků, obchodníků s dubovým dřevem i surovinami i vědecké expedice jako Jaulápiti 89 kterou vedl ceněný antropolog Mnislav Zelený. A stále funguje i vzájemná solidarita. Cestovatel Alberto Vojtěch Frič v kmeni Čamakoko zanechal na počátku minulého století své potomky, kterým současní čeští Fričovi koupili stádo krav, aby měli Čamakokové snadnější život. A tak se zde o nás pořád hodně ví i v pralesích.