Vztah k domovu před sto lety a dnes
Nejčerstvější inscenace činohry Národního divadla v Praze, jejíž premiéra proběhla v samém závěru minulé sezony, se skládá ze dvou titulů: Otce (z roku 1894) od Aloise Jiráska a hry Doma třiatřicetiletého Martina Františáka. Spojení obou krátkých dramat do jednoho večera - šťastný počin dramaturgyně Darii Ulrychové - charakterizoval v programu divadelní teoretik Jan Císař jako "interpretaci dramatu dramatem".
Porovnávání a "nasvěcování" odlišných způsobů, kterými oba dramolety rozvíjejí obdobné téma - "vztah k domovu", se ovšem odehrává teprve po zhlédnutí představení v mysli diváků. Režisér Michal Dočekal spolu s ostatními tvůrci inscenace se tuto konfrontaci rozhodně nesnaží provokovat nějakými scénickými triky zdůrazňujícími četné analogické momenty obou her. Naopak: vedením herců i scénografií jsou podtrhovány především specifické kvality každé z nich, a ty jsou dokonce v jistém protikladu.
V případě Jiráskova Otce se Michalu Dočekalovi podařilo vyzvednout jeho nadčasový existenciální náboj a ukázat, jak blízko má toto "vesnické realistické drama" k dobovému symbolismu. Figury, načrtnuté autorem v ostrých konturách, rozvíjí režisér ve směru jejich základní intence. Když ji zkušení herci dokáží prolnout s psychologickou charakterizací, pak vytvoří - obdobně jako Ladislav Mrkvička v titulní roli - živoucí a nezapomenutelné postavy. Jeho sedlák Divíšek je kolhaasovský zarputilec, jehož vůle vykoupit zpět rodový statek má sílu slepé vášně. O to drtivěji a osudověji pak vyznívá tragédie, která ho potká bezprostředně po naplnění celoživotního cíle. Oproštěná scénografie chladným koloritem velkých ploch přispívá k abstrahující koncepci této časti inscenace.
Ve druhé části, situované do neútulné hospody, je řešení scény Národního divadla méně šťastné a podílí se na roztříštěnosti, kterou Františákovo Doma působí. Text, který vznikl při spolupráci autora s amatérským souborem Karolínka a v jeho podání se stal událostí předloňského Jiráskova Hronova, je při vší své konkrétnosti metaforičtější než text Jiráskův. Má blíž k baladě než k dramatu a jeho napětí vyplývá spíše z postupného odkrývání vztahů postav a odlišných způsobů, jimiž se vyrovnávají s neradostnou situací Valašska traumatizovaného postkomunistickým kapitalismem. Katalizátorem dění je návrat "ztraceného syna" Antonína do rodné dědiny v den matčina pohřbu. Jan Hájek se této role chopil lépe než role "nevděčného syna" Jana v Jiráskově Otci. Antonín Švehlík rolí Antonínova otce pak vytváří zajímavý kontrapunkt k Mrkvičkovu ztvárnění titulní postavy Jiráskova dramatu, kdežto Mrkvička ve Františákově hře zase dostává příležitost ukázat i další valéry svého charakterizačního mistrovství v roli Strýce. Z plejády dalších postav zřetelně do popředí vystupuje Tetička alkoholička díky výkonu Blanky Bohdanové.
Františákovy postavy jsou interpretačně vděčnější než postavy Jiráskovy, možná však právě proto je na jejich charakterizaci položen v inscenaci větší důraz než na artikulování jejich skrytých dramat. Tím se ovšem zároveň oslabuje významová souvztažnost mezi oběma hrami vzdálenými od sebe sto let.
