Mnichovská dohoda - 29.9.1938
Mnichovskou dohodu, jejímuž výročí má být věnován tento článek, častují starší i mladší obyvatelé Čech, Moravy a Slezska nejednou ne právě lichotivou frází. Ani po téměř sedmdesáti letech z nich nevyprchal pocit bezmocnosti, hanby, ponížení a zloby, který tento historicky bezprecedentní akt způsobil. Vinu za něj oprávněně svalujeme na slabošské premiéry Francie a Velké Británie, ale jen málokdo si uvědomuje, že diplomatické chyby se dopustili i představitelé tehdejšího československého státu.
Již od počátku roku 1938 podstupovala ani ne dvacetiletá Československá republika nejtěžší chvíle své existence. Rozkol v česko-německém soužití dále vyostřil anšlus Rakouska, květnová mobilizace i neustále se stupňující požadavky představitelů SdP. Na české straně, to víme bez nejmenších pochyb, existovala silná vůle po uklidnění situace, podepřená ze současného pohledu až neuvěřitelnou ochotou k ústupkům na poli národnostní politiky. Vystřízlivění doprovázené pocitem, že tu jde úplně o něco jiného, přicházelo postupně. Zlomovým momentem nejspíše bylo, když představitelé SdP odmítli i tzv. čtvrtý plán, který zaručoval splnění téměř všech jejich tzv. karlovarských požadavků. Tady si již otázky po skutečných cílech politiky nejsilnější německé politické strany v českých zemích začínali klást nejen její voliči a členové, ale i nemalá část funkcionářů, lhostejno zda na lokální či celostátní úrovni.
O zmezinárodnění československého v zásadě vnitropolitického problému se jak známo vehementně zasadil Adolf Hitler, nemalou měrou mu ale pomohl i leader SdP Konrád Henlein. Jeho stoupenci se po Hitlerově norimberské řeči pronesené 12. září neúspěšně pokusili převzít moc v českém a moravském pohraničí. Za situace, kdy se na německé straně společných hranic takřka s oficiální podporou formovaly jednotky Freikorps, které následně za součinnosti s SA a SS operovaly na československém území, vyhlásila pražská vláda ve vybraných pohraničních okresech stanné právo, načež došlo k uklidnění.
Útok se zdál být odražen
Co ale bude následovat nedokázal předpovědět nikdo. Do hry vstoupila britská diplomacie a to známým berchtesgadenským jednáním. RČS se dle něj měla vzdát oblastí s více jak 50% německého obyvatelstva. Československá vláda i president Beneš nejdříve tento pán odmítli, ale po následném francouzském i britském diplomatickém tlaku se podvolili.
Události získaly na razanci, do ulic pod vlivem posledních událostí vyrazily davy lidí různé politické příslušnosti, národnosti i vyznání žádající nepodvolit se, za každé situace bránit stát a udržet tak jeho územní celistvost i demokratické základy. Hodžova vláda podala demisi a na její místo nastoupil úřednický kabinet vedený gen. Syrovým. Nešlo v pravém smyslu o vládu národní obrany, vliv na řízení země si beztak uchovaly politické strany. Jedné, zato podstatné chyby, se ovšem nově vzniklý kabinet dopustil hned na počátku - opomněl anulovat původní souhlas s berchtesgadenskými požadavky.
Pro tento moment se to však zdálo nepodstatným, Chamberlain totiž opět navštívil Hitlera, tentokrát v Bad Godesbergu, aby se tu dozvěděl následující. Hitler nyní chtěl okamžitě vojensky obsadit sudetoněmecké území a poté na něm případně provést plebiscit, který se neměl týkat Čechů nežijících zde před r. 1918, na druhé straně měli mít na hlasování zajištěnou účast Němci (dle Hitlera 870 000), jež po tomto datu z výše zmíněných území odešli.
Naděje pro Československo
Vlády Velké Británie a Francie za těchto podmínek přestaly podporovat Hitlerovy požadavky a naopak se přiklonily na československou stranu. RČS tak mohla 23. září v klidu mobilizovat a Německu začala reálně hrozit válka na dvou frontách. V pozadí ovšem i nadále zůstával nezrušený souhlas s berchtesgadenskými požadavky a zjevná Chamberlainova snaha udržet mír za každou cenu. Jako zprostředkovatel do hry vstoupil italský diktátor Mussolini, v tomto směru podporován především britskou diplomacií.
Na jeho podnět pak došlo ke svolání konference evropských velmocí, která měla na další osud Československa tak neblahý vliv a jejíž podrobnosti jsou obecně známy. Jednající vyšli právě z berchtesgadenských ustanovení, Československem již jednou přijatých. I proto byl vlastní průběh konference rychlý a v podstatě se při něm nevyskytl žádný problematický bod. Rozhodnutí konference pak příznačně sdělili českým zástupcům pouze představitelé Velké Británie a Francie.
O tom, jak se k Mnichovské dohodě a událostem, které jí předcházely, stavěl prezident Edvard Beneš, budeme hovořit v historickém magazínu Zrcadlo s editorem Benešových Pamětí, jež právě vyšly v nakladatelství Academia, prof. Milanem Haunerem.
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
