Rozhovor se Stanislavem Komárkem
Biolog, etolog, antropolog, filosof a historik vědy, esejista a spisovatel Stanislav Komárek (nar. 1958) absolvoval obor entomologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Po emigraci do Rakouska působil v Muzeu přírodní historie ve Vídni a na Vídeňské univerzitě. Po listopadu 1989 se vrátil do Prahy a stal se spoluzakládajícím členem Katedry filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK. Roku 2001 byl jmenován profesorem pro obor filosofie a dějiny přírodních věd a jeho působištěm se stala Fakulta humanitních studií UK, na jejíž katedře Obecné antropologie přednáší o biologických a kulturních aspektech lidské přirozenosti a lidských vztazích k živé přírodě a k medicínským problémům. Řada jeho esejů vyšla v několika knižních souborech, je autorem čtyř básnických sbírek a tří prozaických knih. Za rok 2005 obdržel Cenu Toma Stopparda.
Najdete čas pro poslech rozhlasu? Které médium vám dnes připadá "nejživotnější"?
Rozhlas poslouchám velmi zřídka, protože na rozdíl od jiných nejsem schopen naslouchat mu při práci, která vyžaduje alespoň minimální soustředění. Pochopitelně mne těší stanice "intelektuální", nikoli komerční. Pokud by mne chtěl někdo úspěšně a beze stop mučit, pak by stačilo přivázat do křesla a některou z takovýchto komerčních stanic pustit - za deset minut bych škemral o slitování. Za nejprudčeji bující a tudíž v jistém smyslu "nejživotnější" médium přítomné doby mám internetové "jinosvěty" typu "Second Life", kde si už řada mých známých nakoupila figurky - tzv. "avatary" a zažívá s nimi různá dobrodružná rejdění ve virtuálních městech, obchodech, kasinech i univerzitách. Je to nepochybně nástupnický žánr románu, zvláště "lidového", s tím rozdílem, že děj knihy je pevný a tohle "syntetické dobrodružství bez rizik" má otevřený konec a je modifikovatelné snahou jednotlivce. Mne samotného to nebaví a radši si vyjdu do lesa, ale zůstane-li vše, jak je, stane se tohle zřejmě brzy převažující lidskou činností.
Někdy jste v médiích charakterizován jako filosof. Cítíte se tak? Ke které filosofické škole, směru se hlásíte?
Nepochybně to pochází z názvu oboru, jehož se týká má profesura, "filosofie a dějiny přírodních věd". Slovo "filosof" má velký pozitivní emoční náboj, každý by tuto kvalitu rád jiným upřel a sobě přiznal; raději se tohoto handrkování neúčastním. Ve skutečnosti je "filosofii" těžko přesně odhraničit od matematiky s logikou, lingvistiky, vědy, poezie a literatury, teologie, náboženství a mystiky, "lidového mudrctví" a kdoví čeho ještě. Vždycky mi byly bližší archaičtější typy myšlení ve stylu řekněme presokratiků v interpretaci Zdeňka Kratochvíla či čínských myslitelů ve výkladech Anne Chengové, z novodoběji evropských zejména posloupnost: J. Böhme, J. W. Goethe, C. G. Jung, A. Portmann. Zda to "filosofie" je či není je zcela jedno, ale je to přesně to, co mne chytá za srdce a jak svět sám vidím a vnímám.
Jak žije biolog ve světě literatury?
Svět je jenom jeden, byť výpovědi o něm se mohou dít různě. Nikdy jsem neviděl literaturu a vědu jako něco disparátního. To, co sám píšu, je na "odbornou" a "beletristickou" větev rozděleno jen proto, že textotvorný provoz si žádá nálepek.
Vydal jste básnickou sbírku s poznámkou "kompletní básnické dílo". Váš třetí román, Mandaríni, je o smrti. Signalizuje to nějakou změnu, posun či skepsi ve vašem spisovatelském smýšlení?
Zdroj básní vyschl už v roce 1999 - tak už to na světě chodí: Jednou uděláme poslední bábovičku na pískovišti, slepíme poslední modýlek letadla, ale také půjdeme naposledy do práce, též na poslední krátkou procházku a jednou pro nás už nevyjde slunce. Nebývá zvykem naší kultury o tom mluvit, předstírá se, že vše bude trvat věčně. Snad proto je třetí román o smrti, principu, který princip mužský a ženský, jimž byly věnovány ty předchozí, "srovná do latě". Má-li se člověk nějak podstatněji lišit od zvířat, musí na tuto svoji konečnost pamatovat a reflektovat ji. Konec konců, celé civilizace, třeba egyptská, žily hlavně smrtí a zásvětím. To vůbec neznamená skepsi typu rezignace či touhy po brzkém konci - naopak, rád bych viděl, dají-li Nebesa, ještě co nejdelší kus toho, kam pokročí civilizace dominovaná informačními technologiemi. Ale sebelítost je třeba hasit dříve než požár, byť značná část současné literatury je právě o ní. Je to fuška, ale je to krok stejně potřebný jako zbavit se zaníceného zubu. Pokud vůbec ještě napíšu nějaký román, byl by asi ze středověku, ba co dím, z husitské éry. Jaksi všem Jiráskům natruc.
Sledujete současnou českou literární a literárně-kritickou scénu, co vás v poslední době z tohoto prostoru oslovilo?
Nedávno jsem se vrátil z Podkarpatské Rusi a znovu si přečetl, co o ní Ivan Olbracht a Karel Čapek psali. Otřáslo mnou, jak česky psaná beletrie od třicátých let upadla. Ne co do počtu titulů ani průměrné úrovně (za první republiky bylo mnoho řemeslných literátů píšících časopisecké romány na pokračování), ale výrazným chyběním špiček. Literatura se dostává do ghetta, na okraj pozornosti většiny lidí, v literární kritice chybějí výrazné osobnosti. Trend je zajisté celoevropský, ale smutno je z toho přesto.
Říkáte, že je možné očekávat příchod "doby čínské", co to znamená pro kulturu západní civilizace"?
Západní civilizace se velmi vykotlává a ztrácí životnost. Ta asijská z ní také leccos absorbovala a my opět z Asie: Po Číně a také po Indii je v jistém slova smyslu veliký "intelektuální hlad" - ono nám totiž cosi chybí. To je třeba jeden potěšitelný aspekt globalizace. Možná bude za třicet let česká beletrie či její zbytky subvencována ze stejného folkloristického fondu, jako spisovatelé ujgurští či tibetští. Není třeba se toho bát, je třeba se na to připravit. Sleduji-li počiny Evropské unie v mnoha směrech, mám dojem, že zdárně prodlužuje "jinými prostředky" panevropský autodestrukční trend, započatý už oběma světovými válkami. Bylo by jistě hezké, kdyby se Evropa opět vzpamatovala, ale kdo viděl usychající strom znovu se zelenat? Z kořenů ale může vyrazit ještě leccos zajímavého.
Máme se bát globálního oteplování anebo jsou na místě jiné strachy? Nejvíce se máme bát sebe samých, protože kromě sebe nemáme žádné podstatnější nepřátele. Globální oteplování, pokud k němu vůbec ve značnější míře dochází a pokud se tak děje z důvodů lidské činnosti, což jsou dvě otázky, na něž je odpověď velmi spletitá a nejednoznačná, je jistě zbrzditelné technologickými prostředky, třeba redukcí imisí. Co technicky zvládnutelné není, je apokalyptické myšlení západní kultury, očekávající katastrofy a latentně si je přející. To Čína nemá. Pokud nám hrozí nějaké podstatné nebezpečí, je v kolektivně psychologické oblasti, tím ale není menší. Na Německu třicátých let nebyl katastrofální nedostatek životního prostoru, ale nevývratné přesvědčení o tom. Proto je třeba zachovávat "bdělost a ostražitost" nejen vůči vnějšímu světu, ale i vůči našemu vnitřnímu: Odtávání ledovců je znepokojivé, naše reakce na ně je mnohem znepokojivější.
