Z vln, které zkameněly
Z hlubokého souzvuku krásy slova a obrazu vyrůstá monografie fotografického díla Daniela Reynka, doplněného texty jeho rodičů. Zakletý duch můj chodí / horkou a sveřepou lodí: / sadem. // Z vln, které zkameněly, / řine se vůní vřelý / výpar, // slavně ji vznesly jak horu, / vypjatou na obzoru / temném, ... Takto odkazuje Bohuslav Reynek ve své básni Živá loď k zahradě, jež jako by žila svým zvláštním vlastním životem za domem v Petrkově na Českomoravské vrchovině.
Svérázný básník a grafik Bohuslav Reynek (1892-1971), specifickým způsobem přimknutý ke svému domu a domovu, který miloval, se oženil s francouzskou básnířkou Suzanne Renaud. Střídavě pobývali v Čechách a ve Francii. Poté, co socialistické zřízení po roce 1948 znemožnilo volný pohyb osob, usadili se natrvalo v Petrkově. Ale to již jako rodina se dvěma syny - Danielem (nar. 1928) a Jiřím (nar. 1929).
Dům, bývalá tvrz, se stal úkrytem i útočištěm. Pro Bohuslava Reynka azylem a zdrojem inspirace, čerpané z jednoduchosti a přírodní prostoty: Dům bez závor, bez žaluzií, / jen málokdy se zamyká. / Kdo dávno zemřeli, tam žijí, / v tmách potkávají poutníka, // jenž věčnou oklikou se vrací / po hledání a bloudění. Bloudily větry. Letí ptáci, / hnízd bludičkami vedeni. Pro Suzanne Renaud (1889-1964), zvyklou na prostor jihovýchodní Francie, byl Petrkov možná i nedobrovolným vyhnanstvím. Poté, co byla okolnostmi přinucena trvale pobývat v Čechách, už poezii nepsala. Tehdy jako by se zhmotňovaly autorčiny předešlé verše: Nesmírná noc v sirý stan svůj vchází. / Na pláni, jež snům své otevírá srázy, / jen ve chvění rybníku se lesk rozrůstá. / Drsný noční van tu lkaje tiskne ústa / na bledý tvůj obraz, luno pustá!
Ať už naplňovaly životy umělecky založených manželů jakékoliv melancholické nálady a smutky, ať se nepřízeň doby jakkoliv odrazila v životech celé rodiny, výsledkem je osobitý akord, který zaznívá z jejich díla - z básní i textů, obrazů i fotografií - jako by jeden doplňoval druhého, jako by se porozumění a vcítění jednoho přelilo do druhého, a ten je vyslovil. Taktéž fotografie Daniela Reynka zpodobují to, co vyslovuje text Bohuslava Reynka: Andělé útěch, vyšijte nám obraz v jarní tkáň, nám zmateným a zuby cvakajícím, nasyťte nás neubývající manou krásy; vyšijte krajinu, která by se měnila jako opravdová, a přece měla daleko do hmotné pravdy.... Výšivka listu, jednoduchost linií, stéblo, list, květina, paleta základních barev, vše v přirozené kompozici. I z malé knihy vystupuje osobitost a plnost, harmonie meditativní krásy.
I když jednotlivé fotografie nejsou nijak popsány ani komentovány, není uvedeno, kde a kdy vznikaly, jaksi přirozeně budí dojem, že jde o komentář domova, místa se zvláštní magickou silou, tajemnou energií a symbolikou. Rozostřené pohledy skrze okno i přes kapky vody zároveň vyhlížejí zaznamenávanou skutečnost, pomíjivost, kterou zjevují střídající se roční období a současně nahlížejí věčnost, trvalost. Detail i dálku, touhu i askezi. Jsou to pohledy pro pozastavení, pozvánky na cestu do jedné obyčejné, a přesto zvláštní zahrady...
Daniel Reynek, Z vln, které zkameněly, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, str. 48.
