Vzpomínka na Pavla Tigrida

Poblíž domu, kde v posledních deseti letech svého života, tedy do roku 2003 bydlel, ji umístila židovská obec z iniciativy Hospodářských novin. Ve slavnostních projevech, od prezidenta Klause, přes primátora Béma až po bývalého prezidenta Havla, zaznívaly osobní vzpomínky na člověka, který se stal žurnalistickou legendou ještě za svého života. Zároveň ale neváhal přestoupit po roce 89 na politickou kolej, snad aby mu nikdo nemohl vyčítat, že kritizovat je snadné. Působil ve sboru prezidentových poradců a v letech 1994-1996 byl ve vládě Václava Klause ministrem kultury. Říkalo se o něm tenkrát, že nedává dost peněz na českou kulturu. On se ale především snažil zachránit chátrající kulturní památky. Byl přesvědčen, že živá kultura přetrvá i bez dotací, ale klášterní knihovna s děravou střechou ne. Vývoj mu dal za pravdu.

Pak se ale Pavel Tigrid pustil do obzvlášť svízelného díla: Když se v roce 1997 začalo z česko-německé deklarace obtížně rodit diskusní fórum, stal se na popud Václava Havla předsedou jeho koordinační rady. A vyprávěl s ironií sobě vlastní, proč nabízený post prostě musel vzít: byl ideální kandidát, protože budoucnost už stejně žádnou nemá. Což platí dodnes: kdo se na zdejší politické scéně chce (nebo musí) objektivně zabývat nezpracovaným česko-německým dědictvím minulého století, může si být jist, že rychle ztratí body. Z politiků se toho - s výjimkou Václava Havla a Jiřího Paroubka, neodvážil zatím prakticky nikdo.

O svou popularitu se Pavel Tigrid ale tenkrát obávat nemusel, protože slavný už byl. V ovacích se doslova utápěl, když se po listopadu 89 vrátil ze čtyřicetiletého exilu v Paříži zase domů. Pro mnoho zdejších lidí ztělesňoval nejen demokrata bez bázně a hany, ale i záruku, že se výstavba spravedlivého řádu na troskách totality nakonec podaří. Posluchači znali jeho hlas z RSE, jeho tři a půl desetiletí vydávaný čtvrtletník Svědectví se pašoval do Československa, kde jej lidé četli a Rudé právo zatracovalo. Ze svého časopisu udělal Pavel Tigrid renomovanou diskusní platformu a pokud v ní byla nějaká tabu, podařilo se je časem většinou zlomit. Na začátku 80.tých let byla na stránkách Svědectví otevřena dokonce i diskuse o vyhnání Němců z Československa, o níž byl Pavel Tigrid přesvědčen, že pokračovala po roce 89.

Nejen z tohoto důvodu mělo ale Tigridovo jmenování koordinátorem česko-německého fóra svou logiku: jestliže na začátku minulého století existoval nějaký svorník mezi českým a německým obyvatelstvem Čech, Moravy a Slezka, byli to nejspíš zdejší židé. Do jedné takové rodiny se Pavel Tigrid narodil přesně o rok a den dříve, než vznikl československý stát. Život v obou kulturách byl v jeho rodinném prostředí, které bylo nábožensky indiferentní a vážilo si Masaryka, naprosto přirozený. Po návratu z válečného exilu v Londýně musel vzít Pavel Tigrid na vědomí, že v soukolí Holocaustu zahynula prakticky celá jeho rodina. Přesto si později vyčítal, že v poválečných letech nevystoupil proti odsunu Němců principiálně, nýbrž odsuzoval hlavně jeho počáteční brutální podobu. Poválečného demokratického Německa si Tigrid vážil a Německo si vážilo jeho. V roce 2000 dostal k francouzskému řádu čestné legie a státnímu vyznamenání ČR jedno z nejvyšších německých státních vyznamenání za rozvoj česko německých vztahů. Mohl být se sebou spokojen. Jenže nebyl: na jednom z posledních setkání, které mi bylo dopřáno s tímto pozoruhodným člověkem prožít, mi totiž řekl, že -jako český křesťan židovského původu s rodinnou zkušeností holocaustu, a také jako dlouholetý exulant a politik- doufal, že se mu podaří zanechat v česko-německých vztazích výraznější stopu. Například v podobě dokumentu jednoznačnějšího než je společná deklarace, která obsahuje různé možnosti výkladu odsunu přímo ve svém textu. O čistý stůl usiloval Tigrid ne proto, že by německý národ tolik miloval: když bylo moc Němců pohromadě a byli hluční, zmocňovalo se jej naopak- jak to jednou formuloval- cosi jako generační úzkost. Ten čistý stůl v česko-německých vztazích chtěl nastolit kvůli Čechům. Prostě proto, abychom se kostlivců ve skříních už jednou provždy zbavili.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .