Malá hudba moci - světová premiéra v Národním divadle
Dvanáctý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka(s podtitulem Sen a probuzení) zahájilo 8. listopadu 2007 na jevišti Stavovského divadla první uvedení hry Pavla Kohouta Malá hudba moci (Eine kleine Machtmusik) v režii Michala Dočekala, o den později se tamtéž uskutečnila oficiální světová premiéra. Hra, která podle autorových slov řeší téma "intelektuálů, kteří ve svatém nadšení často naletí cynikům moci", byla původně napsaná v němčině při příležitosti oslav velkého mozartovského jubilea v roce 2006; na její české verzi pro činohru pražského Národního divadla Kohout pracoval společně s překladatelem Tomášem Kafkou.
Spisovatel a dramatik Pavel Kohout je u nás vnímán jako - mírně řečeno - kontroverzní postava poválečné české kultury a politiky. Jedni ho s pochopením i obdivem čtou a uznávají, druzí mu jeho mladické nadšení pro komunistické ideály a pozdní, byť razantní politické prozření nikdy neodpustí a autorovou letitou snahou vypořádat se s vlastní minulostí na stránkách "memoárrománů" (Kde je zakopán pes? , Z deníku kontrarevolucionáře, nejnověji To byl můj život? ) s úsměškem pohrdají. To nic ale nemění na faktu, že letos 79letý Kohout je autor velmi energický a plodný a za své dílo získal v zahraničí řadu ocenění (jmenujme jen Velkou rakouskou státní cenu pro evropskou literaturu v roce 1977). K jeho třiceti původním dramatickým textům - k nejlepším patří August August, august(1967) , či Ecce Constantia! (1988) - a k dvěma desítkám divadelních adaptací a dramatizací (např. Čapek, Hašek, Shakespeare, Kafka, Dostojevskij, Andrejev, Rolland) teď přibyl titul další.
Malá hudba moci je tragikomický příběh talentovaného dirigenta a salonního levicového intelektuála Wolfganga Mazorta, jehož spřízněnost s jiným salcburským rodákem není čistě náhodná a prostupuje celým dílem. Divadelní text autor kompozičně zpracoval jako pásmo vzpomínek umírajícího, sotva čtyřicetiletého muže, kterému po autonehodě v mysli defilují všechny důležité omyly a chyby vlastního života. Přitom se jevištní bilance jednoho malého, nepříliš vydařeného lidského osudu střetává na filmovém plátně s dokumentárním zachycením "velkých" dějin střední Evropy konce druhého tisíciletí.
A tak na pozadí politických událostí poslední třetiny 20. století sledujeme Mazortův krátký životaběh: od dětství v Salcburku, kterému dominuje pedantský a ctižádostivý otec (hraje ho Petr Pelzer), přes revolucionářská studentská léta na vídeňské konzervatoři, zasvěcená naivním ideálům o sociální spravedlnosti komunistického zřízení a svatému boji proti "světovému imperialismu" v čele s NATO, až po pohodlný a konformní život po boku bohaté Bibi, kterou sice Wolfgang nemiluje, ale odevzdaně ji nechá, aby si cílevědomě vybrala ona jeho. To vše se děje za rychlého, jakoby filmového střídání obrazů a časových rovin, za tónů všudypřítomné Mozartovy Malé noční hudby.
Jan Dolanský v náročné hlavní roli obstál se ctí, dobře mu sekundovaly i obě ženské partnerky - Antonie Talacková jako manželka Bibi a Petra Špalková v roli Mazortovy berlínské lásky Marianny, kterou hrdina po krátké známosti "nechá" na špatné straně železné opony. Jednoznačně nejlepší herecký výkon inscenace pak podává David Prachař coby úlisný a demagogický fízlácký intrikán Wagner alias Strauss, což je mimochodem postava, která se svou věrohodností Kohoutovi velmi vydařila.
Bohužel už dopředu divák snadno odhadne, že Mazortův chabý boj s vlastní neschopností vidět věci a souvislosti takové, jaké ve skutečnosti jsou, a postavit se zlu je marný. Je víceméně dopředu jasné, že slaboch Wolfgang Mazort odejde od své velké lásky Marianny, že neodolá pokušení dirigovat orchestr ve východním Berlíně, i když ho to stojí podpis spolupráce s tajnou policií Stasi, že si nevybojuje milovanou hudební profesi a nechá se svým vlivným tchánem (David Matásek) dosadit do teplého diplomatického místečka v Bruselu - a k tomu všemu doplácí na klubko lží a intrik, které kolem něho splétají jak jeho blízcí, tak i jeho nepřátelé. Závěrečná Wolfgangova jízda za "Pravdou", které dal Kohout podle prověřených zákonů dramatického žánru punc nejvyšší oběti, tedy musí mít tragické vyústění. Už jenom proto, že smlouva s ďáblem se uzavírá navždy, nikoli na dobu určitou...
